PENCAST březen 2024 - texty
Co je nového v Mezinárodním P.E.N.?
3. března jsme dostali dopis, který nás potěšil. Předsedkyně výboru pro překlad a linguistická práva Urtzi Urrutikoetxea /urci urutykvecia/ nám v něm sděluje, že na zde uvedené adrese https://www.youtube.com/playlist?list=PLXIIcQ0XXtmZC1GVMr3xT9c8szTUxbOyY už běží Básnický maraton domorodých jazyků. Zatím tam naleznete na dvacet vystoupení autorů „od Kalifornie až k Jižní Africe“, jak říká Urtzi, dalších padesát příspěvků přibude během března. Je to opravdu zajímavé a za kliknutí to stojí! Maraton můžete sledovat i na facebooku a na platformě X.
I později zaslané příspěvky mají šanci! Organizátoři nás vybízejí, abychom výsledky jejich úsilí shlédli, sdíleli a pokud možno překládali. Náš PEN zde zdárně reprezentuje (jak už jsme v minulém čísle ohlásili) romská básnířka Iveta Kokyová, bohužel jen s českými titulky, ač jsme zaslali i kvalitní verzi anglickou, francouzskou a španělskou. Díky za překlad patří našim členkám Natalii Nera, Kláře Hůrkové a Bronislavě Volkové. A protože i čeština je v jistém smyslu minoritní jazyk... pokusíme se zjednat nápravu.
Video s básní
Iveta Kokyová: Tuke
(romaņi chhib / Romani) | IMLD 2024
můžete vidět a sdílet také na Facebooku
Inter PENu:
Co je nového v Českém PEN klubu? Podpis smlouvy
s Památníkem národního písemnictví
Ředitel Památníku národního písemnictví Michal Stehlík a předseda Českého centra Mezinárodního PEN klubu Ondřej Vaculík podepsali v pondělí 4. 3. 2024 v sídle Památníku v Praze 6 - Bubenči Smlouvu
o spolupráci obou institucí v oblasti podpory literatury.
Spolupráce se týká propagace české literatury a knižní kultury, pořádání autorských čtení a výstav s možností využití archiválií Památníku. Za tento úspěch vděčí PEN především iniciativě a úsilí Petra Kotyka, archiváře a člena výboru PEN klubu. Slavnostního aktu se zúčastnil také literární vědec a historik Vladimír Karfík, který při této příležitosti věnoval řediteli PNP originální deníky Jiřího Koláře z let 1957-1958, Ondřej Vaculík předal Tomáši Pavlíčkovi, vedoucímu Literárního archivu PNP, obsáhlé "sledovačky" Stb. na jeho maminku Madlu Vaculíkovou, vedené pod názvem "Mistrová".
Podpis Smlouvy o spolupráci Památníku národního písemnictví a Českého PEN klubu v oblasti podpory literatury
Zleva: Tomáš Pavlíček, vedoucí Literárního archivu, Michal Stehlík, ředitel PNP, Ondřej Vaculík, předseda PENu, Vladimír Karfík, literární historik
Petr Kotyk přebírá do Literárního archivu PNP deníky Jiřího Koláře, Ondřej Vaculík ukazuje Michalu Stehlíkovi dokumenty které věnoval Vladimír Karfík. ze sledování jeho maminky Státní bezpečností.
Nové informace o programu ICORN
Už loni, více než před rokem, jsme v PENCASTU informovali o programu ICORN, který vznikl z iniciativy Salmana Rushdieho. V jeho rámci už několik set měst svobodného světa ve spolupráci s PEN podporuje jednotlivé tvůrčí umělce, literáty a žurnalisty, kteří jsou ve své vlasti pronásledováni a nemohou svobodně vyjadřovat své názory.
Tehdy jsme vznesli dotaz, proč mezi těmito hostitelskými městy, kde už léta figuruje Krakov, Bratislava, Vídeň, Záhřeb a tak dál… dosud chybí Praha. S radostí oznamujeme, že nezůstal pouhou řečnickou otázkou!
Píše nám paní Kateřina Bajo, vedoucí projektu Praha město literatury UNESCO:
"Hlavní město Praha loni na podzim schválilo naši žádost o zapojení do sítě ICORN a jmenovalo nás koordinátorem programu. V polovině března přijede do Prahy pan Helge Lunde, ředitel ICORN a bude podepisovat s panem primátorem smlouvu u zapojení do sítě. Během jeho návštěvy bych také ráda připravila akci pro veřejnost a myslela jsem, že bychom
ji mohli připravit společně. Myslíte, že by to bylo možné?"
My myslíme, že ano. O výsledcích budeme informovat.
Německy píšící autoři na Moravě a ve Slezsku
Zatímco svět v nové vlně obrození objevuje (v bilingvní podobě) autory minoritních jazyků, my opět přicházíme na chuť tomu, co jsme znali, když jsme ještě bilingvní bývali. Naše krajany zavrženého jazyka německého. Za cenné literární objevy vděčíme naší neúnavně aktivní člence Eugenii Trützschler:
V roce 1992 jsem se jako bavorská státní zaměstnankyně stala vedoucí referátu „Východní Evropa“ na Ministerstvu pro federální a evropské záležitosti Durýnska státu. Mým hlavním úkolem byla spolupráce při budování přeshraniční spolupráce s Karlovarským krajem. Uvědomila jsem si, že jsem tam nikdy nebyla.
Do mé emigrace v lednu 1967 jsem mimo mé rodné město Prahu znala jen jižní Moravu. Rodiče mé babičky Fügnerové odtamtud pocházeli, a tak jsme tam každý rok o prázdninách jezdili. Nejen z tohoto důvodu mám speciální vztah k Moravě. Členkou Exil PEN klubu jsem se stala na doporučení profesora Fredericka Lubicha, jehož rodina pocházela z Moravy. Když se mi Utz Rachowski zmínil, že on se stal členem Exil PEN klubu na doporučení Fritze Beera, musela jsme přiznat, že o tomto spisovateli jsem ještě nikdy neslyšela. Pomocí internetu jsem se
o tomto žurnalistovi a spisovateli, který pocházel z Moravy, dost dozvěděla. Hlavně však zásluhou paní profesorky Ingeborg Fialové-Fürst, která se svým týmem připravila několik sborníků o německy píšících autorech z Moravy a Slezska. A nejen to, výsledky jejího bádání se jednoduše dají najít na internetu.
Je na čase, aby se o zajímavé a velmi potřebné práci Ingeborg Fialové-Fürst dověděla široká veřejnost.
Německý exilový PEN klub oslavil 90 let existence
Oslavy Německého exilového PEN klubu, zkráceně exilového PEN klubu, který byl založen v roce 1934, se konaly 5. března 2024 v Německé národní knihovně ve Frankfurtu nad Mohanem. Mottem akce bylo: Šílenství vládne času.
Když jsem jako členka PEN centra německy mluvících autorů v zahraničí, jak se exilový PEN klub od roku 1948 jmenuje, obdržela pozvání, položila jsem si otázku, proč ne v Praze? Od přednášky Thomase Poschela na konferenci, kterou jsme pořádali v říjnu 2019 na téma Pronásledování - vyhnání - kultura paměti, víme, že všichni zakladatelé PEN v exilu skutečně žili v Československu. Založení exilového PEN klubu inicioval v dubnu 1933 Hermon Ould, tehdejší tajemník anglického a mezinárodního PEN klubu. Jeho návrhu se chopil právník a novinář Rudolf Olden, který již v únoru 1933 opustil Berlín poté, co mu bylo oznámeno, že bude zatčen, a na lyžích uprchl do Československa. Od svého příjezdu do Prahy byl spolu s mnoha dalšími autory, kteří uprchli z Německa, na příkaz prezidenta Beneše pod policejní ochranou.
Rudolfu Oldenovi se podařilo získat pro myšlenku založení klubu autory jako Heinrich a Thomas Mann, Lion Feuchtwanger, Ernst Toller, Anna Seghersová, Arnold Zweig, Stefan Zweig, Alfred Döblin a Max Herrmann-Neiße.
V roce 1934 byl PEN v exilu uznán londýnským ústředím. V té době měl klub 12 členů, z nichž téměř všichni žili
v tehdejším Československu. Jedním z prvních členů byl brněnský spisovatel Fritz Beer. Ačkoli byl Beer členem tehdejší Komunistické strany Československa, komunistický režim v Československu se o jeho existenci, a tedy ani
o jeho protinacistické činnosti nikdy nezmínil. O tom, že tomu tak bylo u všech německy píšících autorů
z Československa, se lze dočíst v knize Exil ohne Ende, kterou vydali Fritz Beer a Uwe Westphal. V příloze knihy, vydané v roce 1994, je uveden seznam autorů. Nejméně pětina členů pocházela z Československa.
V průběhu desetiletí se k nim přidali němečtí spisovatelé, kteří opustili svoji zem z politických, ale i jiných - ekonomických a osobních - důvodů, nebo spisovatelé, jejichž tvorba se vyznačuje silným vztahem k cizině.
V současné době se v centru prezentuje řada spisovatelů z NDR. Jsou to vesměs spisovatelé, kteří byli v NDR pronásledováni, jako například Utz Rachowski, který byl zatčen a uvězněn za pět lyrických básní a později vykoupen Spolkovou republikou Německo. Za své členství v Centru vděčím profesoru Fredriku Lubichovi, jehož rodina pochází ze severní Moravy.
Zpět k slavnostnímu ceremoniálu, který se konal 5. března v Německé národní knihovně ve Frankfurtu: Akce ve všech svých částech demonstrovala spojení mezi naším PEN centrem německy mluvících autorů v zahraničí a Exilovou knihovnou, která je součástí Německé národní knihovny. V první části akce četlo ze svých děl devět spisovatelů: mezi nimi byli Mahmoud Hosseini Zad z Íránu, Adrian Kasnitz z Polska, Peter Rosenthal z Rumunska a já z Prahy. Během komentované prohlídky stálé expozice EXIL si návštěvníci mohli prohlédnout nejen "zakládající dopis" adresovaný londýnskému ústředí PEN klubu, ale také se v jednotlivých částech výstavy seznámit s různými cestami do exilu, životem v exilu a situací německojazyčných spisovatelů po druhé světové válce.
Na večerní akci současná prezidentka Centra Gabrielle Aliothová skvěle zhodnotila vývoj Centra od jeho založení před devadesáti lety. Doplnil ji Martin Dreyfus, který je nám znám jako odborník na židovské literáty v českých zemích ze dvou konferencí, organisovaných námi a konaných v Praze, a z jejich sborníků s ukázkami pramenů, např. dochovaných dopisů.
Skutečnost, že akci zakončila dvě autorská čtení židovské spisovatelky Barbary Honigmannové a Íránce Šídy Bazyara ukázala, že bylo dobré a správné uspořádat oslavu v prostorách Německé národní knihovny pod vedením Dr. Sylvie Asmusové, vedoucí Německého exilového archivu 1933-1945.
Eugenie Trützschler von Falkenstein
Martin Dreyfus při projevu k 90. výročí vzniku Německého exilového PEN klubu v Německé národní knihovně ve Frankfurtu nad Mohanem.
U předsednického stolu sedí Gabrielle Alioth, presidentka PEN centrum německy mluvících autorů.
Foto: Alexander Paul Englert, Deutsche Nationalbibliothek
Václav Daněk o Ivanu Kruisovi: Velvyslanec lásky
S lítostí oznamujeme, že je nás zase o jednoho méně. Po trýznivé chorobě nás opustil básník Ivan Kruis, bývalý šéfredaktor, později i ředitel Středočeského nakladatelství. Poslyšte si, co o něm říká Václav Daněk. Svůj příspěvek nazval Velvyslanec lásky.
Ještě velmi mladý syn zbožného varhaníka vstoupil do bezbožné strany, komunistou v bolševickém smyslu toho slova ale nikdy nebyl.
Bytostný typ ryze společenský, neměl v lásce samotu, doma byl jen všude mezi lidmi.
Do příznivé paměti se zapsal čtenářům i kritikům už tou svou láskyplnou prvotinou, poémou Podskalská romance.
Proslul rovněž jako autor literárněhistorických a uměnovědných publikací, četných rozhlasových pásem, pořadů
a dramatizací.
Ze svých osnov Dějiny knižní kultury čerpal na počátku svobodných let i jako vysokoškolský pedagog.
Svým vlastním básněním neplýtval. Vydal pouze několik lyrických sbírek s prolínáním silné noty milostné a slabší, reflexivní.
Důvod uložil do textu Býti básníkem: „Lepší je verše prožíval a snít, bez sbírek a knih, nést tu radost na svých bedrech.“ Stejnou skromnost, spolu s ní i pokoru a štědrost, projevoval váženým básnickým kolegům. Neústupně prosazoval kvalitu. Zakázaným vydával i texty pod pseudonymem. A těm na indexu dokonce pod jejích vlastním jménem. Mezi nimi taky Jiří Dědeček se dožil svých satirických songů v knižní podobě.
Po nevinné pohádkové knížce Jany Štroblové se Kruis odvážil vydat její Krajinu na muří noze, vytasenou
z metonymické zástěrky. Estébáky několikrát vyslýchán byl kvůli ní. Ale taky po udání podezřelých autorských schůzek, které organizoval. Nám, jejich horlivým účastníkům, bylo poněkud i líto, když odbojné zátiší v té staroměstské uličce po svobodomyslném nadělení zaniklo.
Ve svém smělém počínání dopouštěl se hrdina i protivládních trestných činů. Například mou sbírku Gazely a kola, zabavenou cenzurou až v knihkupeckých prodejnách, téměř v celém nákladu vytáhl ze stoupy, ukryl v posázavské stodole a posléze při svobodě rozdal do prodeje. Za podobně neoblomné činy vymyslela historie známé rčení
o básnících jako o svědomí národa či veškerého lidstva. Básník má být apoštolem pravdy, obhájcem všech utlačovaných. O takový epiteton ornans by se mohl Kruis ucházet hlavně jako nakladatel. Ale proč byl po převratu přijat do Českého centra Mezinárodního PEN klubu i do naší ryze české Umělecké besedy, tedy spolků, co mají ten přívlastek už ve svých stanovách? Ivan Kruis je velvyslancem lásky. V kterékoli jeho knížce zalistuješ, téměř na všech stránkách se s ní potkáváš. Až do nebe mu teď zvoní hrany jeho vlastních veršů: „Lidé jsou andělé s jedním křídlem. Když chtějí vzlétnout, musí se obejmout.“
Tak z paměti naší rozpustilé doby bude Ivan vzlétat, a doufejme, i budoucností objímán.
Ivan Kruis: A ONA ZATÍM VÁZALA UŽ VĚNCE
Milostný epicko-lyrický dialog
s autorem četla Zdena Fleglová.
Pořad byl natočen v Českém PEN klubu v roce 2021.
Představujeme nové členy: Martin Patřičný
Za odešlého kolegu zapalme pomyslnou svíčku. Už jsme se také setkali s reakcí, že „ten pencast je víceméně sbírka nekrologů“. Něco na tom je, čas je neúprosný… nicméně, hodláme to napravit a zavádíme pravidelnou rubriku Představujeme nové členy.
S radostí oznamujeme, že je nás zas o jednoho více! Na doporučení Petra Kotyka rozšířil naše řady Martin Patřičný. Aby i ti, co ho neznají, lépe věděli, co je to za tvora, poslechněme si jeho fejetonek Kreslené vtipy.
Máte rádi kreslené vtipy? Já ano! Pamatuju jeden od pana Renčína: Ve sněhu leží potlučení pánové se zlomenými lyžemi a ohnutými hůlkami, a pod tím je text: "Tak jsme vyzkoušeli produkty firem Marker, Fischer, Tecnika, ale do budoucna zůstaneme přece jen věrni vinařským závodům Mikulov."
Druhý vtip, ten je hlavní. Renčín podruhé. Kdysi jsem byl pozván, abych na mezinárodním setkání dendrochronologů (to opravdu existuje, najdete na wikipedii) pojednal výtvarný doprovod toho setkání. Poslal jsem do chaty Babůrek
na Šumavě svoje dřevěné obrazy, a když jsem tam dorazil, pan profesor Jeník se svými studenty už měli obrazy pověšené a dokončovali jen popisky. Skoro hotovo. Ale já, já jsem se nejdřív ani nešel podívat, jak všechno visí – měl jsem na práci něco důležitějšího. Oni totiž organizátoři dostali na propagaci setkání obrázek – vtip od pana Renčína. Ten vtip byl na pozvánce, na plakátě i na triku, které každý účastník dostal. A já jsem nejdřív ze všeho chtěl mít to triko!
V recepci seděla hezká mladá slečna, a když jsem jí řekl, kdo jsem a hlavně co chci, zeptala se mě na velikost a já jsem řekl M nebo L. A triko jsem dostal. Ale zdálo se mi, že nikdo nejeví dostatek nadšení nad obrázkem, na kterém byl dřevorubec s pilou, který právě porazil strom. Jenže na pařezu, který zbyl, nebyly nakreslené letokruhy, ale otisk palce. Jako zásah člověka, možná. Další možná vysvětlení nechám na vás. Pořád, ještě dnes, jsem přesvědčený, že tahle umělecká zkratka pana Renčína, otisk palce na pařezu místo letokruhů, nemá daleko ke genialitě!
Řekl jsem dívce, jestli si pořádně všimla toho obrázku? Pana Renčína všichni známe, smála se mi, a jedna naše účastnice má k němu blízko, je příbuzná, tak proto... A já zas řekl: „Ae všimla jste si, že je to geniální?“ „Proč myslíte?“ zvážněla. A já na to, že to na pařezu nejsou letokruhy, ale otisk prstu. Lidského.
A ona pochopila, sebrala mi to triko a vlítla do vedlejší místnosti, přerušila přednášku a všem anglicky vysvětlovala smysl toho obrázku! Obrázku beze slov. A oni se honem koukali na ten vtip, na pozvánku a koukali taky na prsa krásné Řekyně, která to triko už měla na sobě. Tak to opravdu bylo. No jo, lidi se pořádně nepodívali, a kdo se podíval, ten myslel, že všichni vidí to, co vidí on, a tak mlčel.
S profesorem Jeníkem jsme potom chystali pro studenty soutěž v poznávání dřeva v mých obrazech, kterou jsem já trochu shodil – řekl jsem, že sám bych soutěžit nechtěl... Pak jsme docela vesele trochu přednášeli o přehledu dřevin. Pokud čekáte nějaké naučení, tak já žádné nemám a ani nepřipojuju. Jestli najdu to triko – to víte, že najdu, dal jsem si ho za rámeček! - připojím obrázek. Připojuju:
Martin Patřičný, spisovatel a výtvarník www.patricny.com
No – a na závěr, nevím proč zrovna do třetice, pro vás mám ještě jeden kreslený vtip, odkaz na něj mi poslal jeden škodolibý známý, když jsem napsal a vydal svou Čítanku. Patřičnou. (Ta se ještě pořád dá koupit!) Tenhle vtip bohužel nedokončil Josef Molín... jen nahodil. Do knihovny, obrovské, s regály až do stropu a s vážným, důstojným pánem
v popředí vchází mladá, zřejmě atraktivní paní, a s letmým pohledem na ty ohromné spousty knih mu říká: "A tohle všechno jsi přečetl, hlupáčku?“
Martin Patřičný
Etymo & Eskymo Honzy Čápa: Buenos Aires zdarma
Ani bych nemyslel, že budu někdy propagovat zakazování slov, a už vůbec bych nečekal, že se to přihodí na platformě literární. Píše se ale březen 2024 a už je to tady. Takže:
Zákazy slov se obecně zdůvodňují preventivní ochranou – v Rusku se prý snaží zakazovat anglicismy v reklamě, aby uchránili čistotu svého jazyka příštím generacím, v anglosaském světě se zas nedoporučují slova, která by mohla urážet menšiny. Nová regule, kterou doporučuji vaší pozornosti, má zas občany chránit před zavádějícím a možná klamavým prohlášením. Týká se totiž výrazů „bezplatně, zdarma a zadarmo“.
Je to restrikce, která - zatím ve formě návrhu zákona – vznikla na jižní polokouli, týká se slovníku státních služeb
v Argentině a jak byste možná bývali uhodli ze zvuku motorové pily, přišel s ní nový prezident Javier Milei.
Kromě rušení ministerstev zabývá se údajně i poctivosti ve veřejném prostoru a příčí se mu, aby ošetření, testování, obědy a spousta dalších služeb nabízely úřady se slůvkem bezplatné, protože – jak říká selský rozum - za ně vždycky daňoví plátci přece jen zaplatí.
Je to férový úmysl nebo jenom populistické gesto? Symbolický předpis argentinského prezidenta už navrhují doma zavést i odboráři na Novém Zélandu, ale těžko by i v případě přijetí něco zásadního tahle legislativa napravila - už proto, že veřejnému prostoru a jeho prohlášením nedominují ministerstva, ale především soukromé subjekty a inzerenti, na které se návrh zákona nevztahuje a u kterých už se přehánění, tak nějak předpokládá. Už když vám nabízejí „dárky zdarma“.
Společně s Argentinci se ovšem ohledně bezplatnosti můžeme poučit i z české etymologie:
Čeština totiž jako by historicky k dárcovství a bezplatnosti už staletí byla skeptická: Slovo dar vzniklo ze slovesa dát, pak už to odvozování ale pokračovalo třeba výrazem darmo a nadarmo, což už moc vstřícně a optimisticky nezní.
Když také ve středověké próze Tkadleček například čteme „voláš nás zdarma“ - myslí se tím voláš zbytečně, a nikoli tedy bezplatně jako by vás dnes ujišťovala telekomunikační firma.
Co je daremné, bývalo v Čechách také bezcenné a nejspíš i ze slova daremnost dodnes cítíme něco zbytečného, planého a neužitečného.
Ale může být ještě hůř: Zatímco obdařenému člověku čeština dodnes přeje, darmožrouty a darmošlapy český slovník rád nemá a jistě netřeba poučovat. jaký vztah má jazyk ke svým daremníkům a darebákům.
Darovanému koni tedy nemáme ani v Česku na zuby hledět, ale nejspíš by byla chyba také spoléhat, že na něm daleko dojedeme. A to platí v Praze jako v Buenos Aires.
Březnový PENcast 2024 připravili: Olga Walló, Eugenie Trützschler, Václav Daněk, Martin Patřičný, Dana Mojžíšová, Jan Čáp
a Jiří Hubený.