Texty k PENCASTu leden 2023
Zač
Antonín Bajaja (30. 5. 1942 – 16. 12. 2022)
Začínáme smutnou zprávou…
Ve věku osmdesáti let zemřel 16. prosince zlínský spisovatel Antonín Bajaja, dlouholetý člen Českého PEN klubu a člen jeho výboru. Byl autorem několika románů, například Na krásné modré Dřevnici či Zvlčení, psal fejetony, reportáže i pohádky. Na svého kolegu a přítele vzpomíná v následujícím příspěvku Josef Holcman:
Dřevnického kavalíra Antonína Bajaju jsem potkal – vlastně už nevím přesně kdy, někdy začátkem osmdesátých let. Co vím ale přesně, je skutečnost, že ovlivnil můj život. První, co člověka zaujme
při podání ruky s ním, je pohádka o princi Bajajovi, jehož kůň mluví a rozumí lidské řeči. Bajaja
na oplátku vždy rozuměl řeči zvířat, což je základní předpoklad k tomu, aby člověk rozuměl řeči lidí (kdo má rád zvířata, má rád i lidi). Zaujal mě pevnými názory a postoji, ale i schopností vtipně a trefně glosovat současnost; zaujal mě schopností básnicky chápat a popisovat zdánlivě banální svět kolem nás. Zaujal mě láskou ke Zlínu a k Valašsku. Učil mě, o deset let mladšího, psát – už jenom tím, jak vyprávěl. Věnoval mně při prvním setkání svoji prvotinu Mluviti stříbro a já jsem viděl, že to není tuctový spisovatel, protože píše s respektem k tomu, v čem byl vychován svými rodiči i prarodiči; protože píše o hrdosti Zlíňáka, který ví, že moderní Zlín byl postaven na vizionářství Tomáše Bati
i na jiskřivosti Moravských Slováků, rozšafnosti Hanáků a houževnatosti Valachů. Právě u nich,
v zemědělském družstvu v Želechovicích mohl po ukončení studií – jak se sám vyjádřil – poplácat život po zadku. Jeho pracovní náplní byla výživa zvířat, a nemusíme si pod tím pojmem představovat jen obilí nebo zemáky; on dokázal, že ví, co je to výživa duchovní, a to jak pro zvířata, tak pro lidi, protože při psaní nemyslel na sebe, ale na rodnou půdu a lidi, kteří ji s pomocí zvířat obdělávali.
Bajaja nebyl spisovatelem, který by vyplivl každý rok knížku. Jeho psaní je promyšlené a navazuje tam, kde naposled přestalo. V mezidobí nabírá motivy, donosí je a potom dá na papír. Šest roků od jeho prvotiny vyšly Duely. Jásal jsem tehdy, v roce 1988, že se v nich v lehké šifře vyjádřil pravdivě k ruským okupantům z roku 1968. Nechápu, jak to tehdejší cenzura mohla pustit. Asi nemohli číst všecko,
a myslím, že tehdejší kulturní primitivy psaní o generacích kopaničářů ani nezajímalo, považovali ho možná za okrajové. Nicméně téma Duelů okrajové není, právě naopak: Duely jsou o živých mýtech,
o generační paměti, zákonech lidskosti i odpovědnosti k věčnosti. Mimo tohoto obsahu mě zaujala forma vyprávění, v němž se prolínají osudy lidí a přírody, kterou kopaničáři po staletí kultivovali, aniž
jí ubližovali. Forma, která místy navádí čtenáře zapomenout na obsah a nechat se zcela unést obrazotvorností při popisu krajiny a jejích osudů, obrazotvorností, která využívá také tónů a rytmů,
s nimiž Toník pracuje jako hudební skladatel. Skladatel, který skládá texty s potřebnou dávkou imaginace, kterou ovšem musí hledat léta, musí ji zpracovat a evokovat, než ji proloží mezi řádky svého psaní, do zvláštní a tajemné notové osnovy.
Potom jsme šest roků čekali, až dopíše další knihu, v níž potvrdil schopnost pracovat se slovy jako
s notami. Tedy, nebyla to klasická kniha, ale sbírka básní s podtitulem Texty na betlémskou notu: Pastorální. Autor na motivy lidových koled o narození Krista nabaluje mumraj dnešního světa
a bolestně se pokouší vtěsnat do biblických motivů ten zmatek, který jaksi samovolně potápí tradiční kulturní svět, ale příběh starý dva tisíce let trpce vítězí.
Na obálce románu Zvlčení z roku 2003 je zobrazen muž hrající na violu vlkům a ti, s hlavami obrácenými k věčnému světlu, zpívají. Tajemné prolamování životů smeček vlků i smeček lidských, včetně jejich dorozumívacích schopností. Důvěrně originální popis přírody Bílých Karpat, neuvěřitelně nastudovaný popis života vlků, jejich bydlišť a vztahů – život vlků má svoji cenu. A jakou: Vlci totiž,
na rozdíl od lidí, když se nasytí, tak už neloví, nedrancují. Člověk když se nasytí, tak chce být ještě nasycenější a drancuje dál… O tom je Zpytování z roku 2011 neboli Sedmnáct fejetonů a Oblet Země
za několik minut. Fejetony z let 1996 až 2003 jsou ukázkou mistrovského zvládnutí tohoto nelehkého žánru. Bajaja záměrně emotivně popisuje stav naší společnosti po Listopadu 1989, brojí proti chamtivosti a rozkrádání, rozčiluje ho bourání starého Zlína a roztahování obchodních center. Nepíše však podle škatulek, jeho žánr – bohudík – není úplně „čistý“, protože v každém „pojednání“ či úvaze je i kapka poezie nebo rozmlouvání se zvířaty a přírodou: „Odcházím do lesa. Kráčím, naslouchám rozmluvě podrážek se sněhem, a jak lesnatím, tak se mi obzory vjemů rozšiřují. Míjím místo, kde kdysi stávala hospoda Na Kocandě. Můj děda tvrdil, že tam srnci vaří guláš z myslivců. Věřím tomu a líbí se mi to čím dál víc.“
Nakonec o Bajajově knize stěžejní, románu Na krásné modré Dřevnici z roku 2009. Toník odmalička
s láskou vdechoval vůni řeky Dřevnice, která se mu stala průvodkyní na celý život. Na břehu jeho rodné řeky, kde kdysi bývalo víc vody, ledu i sněhu, pravil: „...naše stárnutí, to je ubývající radost
ze sněhu...“ Ano, sníh jako metafora, jako čas: na čas přikryje krajinu kolem nás i naše duše tak,
že vnímáme věci a jevy naráz jinak, trochu černobíle, trochu jako ve snu. Stejně tak jako sen dokáže
i sníh naráz zmizet, svléct krajinu donaha a vrhnout nás do světa bolavých krás.
Prodíral jsem se textem Dřevnice, plaval jsem i proti proudu a vracel se, nutil se k přemýšlení
o souvislostech, protože Bajaja píše univerzálně. Bystrý čtenář si čte vlastně sám o sobě, což nemusí být vždycky příjemné. Autor je však elegantní, originální ve vyjadřování, mnohovrstevnatý, vtipný
i jemně ironický. Využívá k tomu škálu prostředků, které nejsou v románové tvorbě až tak běžné:
z vyprávění přechází na chvilku k poezii nebo využívá analogie filmových sekvencí, aby čtenáři
co nejrafinovaněji přiblížil pocity, pro jejichž popis těžko hledat nástroje v běžných vyjadřovacích prostředcích. Autor přesahuje klasický způsob psaní využitím hudby či písní, což se mu vplatilo
už v Duelech, kde si hraje s Kubelíkovskými variacemi. Tak dokáže čtenáře zatáhnout do nitra svých příběhů, aniž by ho vyčerpával.
Přinutil mě vzpomínat, ale jak! Ne nostalgicky, nýbrž... Účelně? Literatura je úžasná v tom, že píšeme
o jiných, aniž bychom je znali, a autoři píší o nás, aniž znají nás. Život se opakuje, naše chyby
i nepoučitelnosti jsou až nepříjemně totožné. Promítal jsem si při čtení svůj život a hlavně jeho blbé skutky. Nadchnul mě i postrašil ten Bajaja. Píše o své rodině, a to je vždycky to nejtěžší; píše
o svých sousedech – pozná se tam i ten, kdo se doposud nepoznal, a myslel si o sobě jen to nejlepší. Psát o tom vyžaduje odvahu. Zároveň nepopisuje lacině krásu ani štěstí, neužívá velkých slov, protože ví, že když nejsou dosažitelné v životě, nemohou být ani v literatuře – tak se chytře vyhýbá melancholii či nostalgii.
Výsledkem jsou obrazy dynamického města, které si zachovalo valašsko-slovácko-hanácký grunt,
ale bylo dvakrát znásilněno. Vyhnáním Baťovy dynastie a zlikvidováním Zlína, aby nic nepřipomínalo
předválečný rozvoj: přejmenováním na Boží les, pardon, Gottwaldov. Tuto dobu Toník vnímal jako dítě, přesto proměny Zlína v Gottwaldov popsal jako zvrhlý a násilný čin, hanebný k našim pracovitým předkům. Proměny fašistické totality v totalitu rudou na půdorysu slavností a rituálů měšťanské společnosti jsou pravdivé a mohou být v jistém slova smyslu i historickým pramenem. Včetně popisu okupace z roku 1968 a následné normalizace, jež jsou plynulým pokračováním poválečné svitovské politiky, které dorazilo poslední zbytky batismu, lidské iniciativy, podnikání. A zlikvidovalo jistý druh evropanství, které ještě i poválečný Zlín pěstoval – nejen v hotelu Balkán, patřícímu Bajajovým prarodičům, ale hlavně výchovou dětí školou povinných k hudbě, antice a cizím jazykům.
Bajaja nás nutil v každém díle přemýšlet o tom, co je naše minulost. Je vůbec naše? Vyrovnali se naši předkové s minulostí? Nebo to čas přesunul na naše potomky, budou to dělat za nás? Nebo se minulost vyrovnala s námi? Nevím. Vím však, že čím více se o minulosti bude psát a číst, tím hůře
ji budou budoucí demagogové předělávat.
Proto: Ať žije podivuhodné dílo Antonína Bajaji!
Josef Holcman
Co je nového v Českém PEN klubu?
Nové nápady do nového roku
Napadá mě – nebo že by to nebyl tak nový nápad? Ve starém Řecku – jak bývalo chronicky známo
absolventům klasických gymnázií – se konávaly olympijské hry, soutěžilo se ve více disciplínách – v běhu,
hodu oštěpem a tak dále – a také v poezii. (Přiznávám, že mi jako dítěti připadalo především zajímavé,
že atleti soutěžili nazí. Takový poeta laureatus… vždy jsem měla vizuální představivost.) Dobrá. Takový poeta laureatus vděčil za své přízvisko vavřínu, vítěz obdržel vavřínový věnec, byla to veliká čest a stačilo to.
(O detailech dalšího financování vlastně nic nevím – existovalo už tehdy nějaké cestovné a diety?)
Novodobé olympijské hry rozvrhují svoje finance poněkud jinak… ale také se tam již nesoutěží v přednesu vlastních skladeb. Těžiště udělování - pocta odměn tvůrčím umělcům se jaksi přeneslo jinam.
Letošním laureátem Ceny PEN klubu Vlastní cestou má být Miloš Doležal, shodl se na tom výbor a cena bude slavnostně udělena 11. ledna. Pozůstává z bronzové plakety dle návrhu medailéra Michala Vitanovského, jejíž výroba překračuje třicet tisíc. Pro loňský rok tento výdaj odpadl, v roce 2021 (cena se uděluje vždy v lichém roce) rituál kvůli pandemii neproběhl a připravená plastika zůstala tak uchována v kanceláři PEN. Vzhledem ke stavu hospodářství organizace je to jen dobře. S cenou je rovněž spojena finanční odměna oceněnému v částce
40 000 Kč, a opatřit ji už dnes problém je… ale ve slušné společnosti se o penězích nemluví, že?
A to je celkem škoda! Ještě že nejsem tak docela slušná v konvenčním slova smyslu, napadá mě v této souvislosti spousta asociací. Třeba socialistické slavnosti ROH, loučící se se zasloužilým pracovníkem… přešlapává, je dojatý… dostává porcelánového jelena s rudou hvězdou v paroží a hodinky… nebo třeba vysavač. Jsme pamětníci, pamatujeme.
Ten náš odměněný tvůrce si určitě poctu zaslouží, o tom žádná. Čtyřicet tisíc, páni, jedna skromná rodinná dovolená. To fakt potěší. V našich malých poměrech! V poměrech jen trochu větších, v rámci Helsinského výboru třeba, který uděluje Nobelovy ceny, platí za vhodné, že poctěný udělenou cenu opět věnuje na něco záslužného
v rámci oboru své činnosti, o čem si sám rozhodne. Fakticky tedy dostává jen právo volby, jak s částkou naložit. Jak je to u nás, to opravdu nevím. Zajímalo by mě to.
A teď ten nápad. Cena PEN klubu se nazývá Vlastní cestou. Nebyl by čas vlastní cestou opravdu vykročit
a odměňovat své zasloužilé způsobem nápaditějším? Čím strádají nejvíce čeští spisovatelé (až na čestné výjimky, samozřejmě)? Nedostatkem čtenářů, nedostatkem kritického zhodnocení, nedostatkem publicity, nedostatkem kvalifikovaného zhodnocení v mezinárodních souvislostech, nedostatkem uplatnění na mezinárodním trhu, zkrátka nedostatkem zájmu. Nebylo by například odborné kolokvium s účastí studentů bohemistiky a případných překladatelů, věnované dílu oslavence, lepší oslavou? Neznamenalo by více pro pocit zadostiučinění tvůrce
i pro českou kulturu?
Spisovatelé, kteří se až posud stali laureáty Ceny, prokázali schopnost se tak či onak uživit. V obtížné sociální situaci se může ocitnout každý – pomoc v takovém okamžiku má být diskrétní a účinná, ale to je naprosto jiný příběh! Taky zajímavý, ostatně.
Olga Qalló
Zprávy z Mezinárodního PEN
Na poli Mezinárodního PEN klubu se teď hodně mluví o "ajkórnu". Nevím vlastně, jak to česky nazvat, protože u nás v Česku se o téhle organizaci – na rozdíl od našich evropských sousedů zleva zprava i po stranách – moc nemluví. Píše se to ICORN a je to zkratka International Cities of Refuge Network, neboli Mezinárodní síť měst – útočišť - to se ale ošklivě vyslovuje! Tak raději zůstaňme u toho "ajkórnu" nebo "ikórnu", jak je ctěná libost.
Když nevím, co co je, zeptám se wikipedie! A ta praví, že se jedná o mezinárodní organizaci měst
a regionů, nabízející útočiště spisovatelům a umělcům v ohrožení, hájí svobodu projevu, brání demokratické hodnoty a prosazuje mezinárodní solidaritu… Členská města nabízejí dlouhodobé, nicméně dočasné přístřeší těm, kteří se ocitli v přímé souvislosti se svou tvůrčí aktivitou
v nebezpečí.“ Jejím cílem je poskytnout pohostinství co možná největšímu počtu pronásledovaných umělců, spisovatelů a novinářů a vytvořit – spolu se sesterskými organizacemi – dynamickou
a udržitelnou globální síť svobody vyjadřování.
Na prvém místě z těchto sesterských organizací je právě Mezinárodní PEN. Aby ne, když u zrodu této iniciativy nestojí nikdo menší než Salmán Rushdie, který ví o pronásledování celkem dost.
Od roku 2006 už sedmdesát měst po celém světě takhle poskytlo útočiště více než dvěma stovkám tvůrčích umělců. Jde o pomoc velmi konkrétní a symbolickou zároveň. Poskytuje jim nejen bezpečí, jsou-li ohroženi, ale především dbá, aby nebyli umlčeni. Pomáhá jim získat nové publikum, aby jejich hlas zazněl v nové síle na sociálních sítích a digitálních mediích. Seznam partnerských měst je dlouhý viz odkaz www.icorn.org.Naleznete tam Bratislavu, Berlín, Lublaň, Krakov… ale nikoli Prahu. Není to škoda, stát stranou?
Knihovnička PEN klubu
Ale my něco podobného přece děláme už dávno:
První knížka v edici Knihovnička PEN klubu vyšla v roce 2008 společnou péčí organizace Člověkv tísni
a Českého PEN klubu, když tehdejší předseda PEN klubu Jiří Dědeček navštívil Kubu a setkal se tam
s básníkem Jorgem Oliverou. Sbírka veršů s názvem En cuerpo y alma / Na těle i na duši vyšla, zásluhou manželů Krylových, jejichž nakladatelství se věci chopilo dvojjazyčně a několik desítek výtisků
brzy poté kolovalo po Havaně. Aníž bychom to tehdy tušili, zmíněná sbírka veršů dala základ
edici, které dnes hrdě říkáme Knihovnička PEN klubu. Nyní už čítá dvacet titulů, jejichž
seznam naleznete na adrese AKTUALITY | penklubcz
Také cíl Knihovničky PEN klubu se za dobu své existence vyprofiloval; literaturu ze zemí,
v nichž vládnou nedemokratické poměry, vydáváme vždy dvojjazyčně (v originále, potom
česky nebo v nějakém světovém jazyce, abychom knihu mohli prezentovat na mezinárodním
fóru). Knihy vycházejí s finanční podporou PEN klubu, sponzorů a Státního fondu kultury ČR.
Jsou tedy neprodejné, pouze je distribuujeme a tím v duchu Charty PEN klubu pomáháme
zakázaným autorům. Jistěže celá věc má jedno zásadní úskalí – vydání každé knihy je
především počin ve prospěch perzekuovaných literátů dané země, slouží k jejich zviditelnění
v České republice i ve světě, a měly by pomoci zlepšit jejich situaci. Knihy procházejí redakčním řízením, děláme tedy především jazykové korektury a poté knihu vydáme. Oč snazší a přínosnější
by bylo, kdybychom mohli pracovat přímo s autorem.
Proto se nyní chceme obrátit na magistrát hlavního města Prahy s prosebným dotazem, zda by nebylo vhodné, aby se Praha také zapojila do sítě ICORNu. A velmi doufáme v kladnou odpověď!
Olga Walló a Dana Mojžíšová
Co jsme přečetli
Ondřej Vaculík: Mrazivé čtení
Ondřej Vaculík vybral knihu, která není nová, ale svým způsobem je velmi aktuální.
Sándor Márai je maďarský spisovatel, který ale polovinu svého dlouhého života – narodil se
v roce 1900 v Košicích a zemřel v roce 1998 v Kalifornii, prožil v cizině. Z Maďarska emigroval
v roce 1948, aby unikl stále krutějšímu komunistickému režimu. Mezi Máraiova závěrečná díla patří kniha Země, země…!, kterou vydal v Torontu v roce 1972, v Maďarsku mohla vyjít až
v roce 1990. U nás ji vydalo nakladatelství Akademia v roce 2004 v překladu Anny Valentové.
Země, země…! je možná nejpozoruhodnější z Máraiových děl. Pojednává o dramatickém –
– a tragickém období konce války, kdy fašistické Maďarsko začalo vyjednávat o míru se Sovětským svazem, za což se mu dostalo okupace německou armádou, už pronásledovanou armádou rudou. Po stodenním lítém boji Rusů proti Němcům zůstalo v Budapešti půl milionu mrtvých. Sověti Budapešť ale neosvobozovali, oni ji spíše dobývali, okupovali, a na svých tancích rovnou dovezli
do Maďarska komunistickou totalitu.
Fašizaci Maďarska způsobil Horthyho režim, jenž hledal spojence pro revizi Trianonské smlouvy
z roku 1920, kterou Maďaři těžce nesli – přišli o většinu území. Spojencem jim nejprve byla Itálie
s Benitem Mussolinim a později Německo s Adolfem Hitlerem.
Márai nazývá období konce války v Budapešti „po obléhání a před obléháním“ a popisuje anabázi obsazení Budapešti ruskou armádou, její podivuhodné a zdánlivě i nevysvětlitelné chování – cituji: „Uměli počítat, uměli protivníka přelstít, uměli se mu smát do očí… Stejně jako se tehdy v noci ruská vojenská mašinérie zmocnila vesničky, jak rozřezali postele, vysekali veřeje a vrata, telegrafní sloupy, odvlekli do práce každého, kdo měl ruce a nohy, aby za tři dny, za šíleného mrhání materiálem vybudovali nouzový most přes Dunaj – a přitom, jak zanedlouho vyšlo najevo, Rusové jej nepoužili ani jedinkrát,
ani jej použít nemohli, protože nepočítali s tím, že táhnou kry! – stejně tak se vrhli během jediné noci
na společnost maďarských statkářů s agresivitou zvanou „pozemková reforma“, stejně tak jediným nočním manévrem „znárodnili“ celý maďarský průmysl, banky a velkoobchod, a stejně tak, jedním atakem,
se chystali zničit moc církve nad dušemi a potom odstranit zátarasy výchovy a ducha… Vždycky, v každém jejich projevu vysvětlovala úspěch ta bezohledná divoká vůle – a ta vůle neznala ani morální, ani duchovní ohledy. Znala jen cíl a výsledek.“ Mrazivé, aktuální čtení.
Rusové se tehdy rozhodli Maďarska zmocnit s cílem zlikvidovat liberální buržoasii a nastolit násilnický podvod nazývaný komunismus a maskovaný jako socialismus, píše Márai.
Márai o západní Evropě soudí, že sterilně a mrtvolně páchne, jako by byla naložená ve formalínu, tedy není odpůrcem revoluční proměny, táže se však, co vznikne lepšího a jak? Když nejprve se zavírají do sklepa závadné knihy, potom jejich autoři a nakonec i jejich čtenáři? Skýtá revoluce možnost humanizace? A pak si sám odpovídá: Humanizace není jejím úkolem, může být nanejvýš přechodným obdobím v permanentní revoluci, která je jako oceán, ustavičně se sterilizuje, ať je
do ní vhozeno cokoliv.
A všímá si, že – cituji - „typy, které v nových uniformách vytáhly, byly tytéž jako v nedávných nacistických dobách, zelenokošiláci a hnědokošiláci: změnila se pouze barva stejnokroje, podstata zla je stejná. Krutost nelze nazírat jako úkaz, který se váže k době – je to úkaz nadčasový, nadhistorický,“ míní Marai a ptá se, jaká je příčina lidské krutosti. V trestaneckých pracovních táborech nebyli pouze tzv. „političtí“, ale také oběti národnostní opozice, což byli Ukrajinci a pobaltští občané.
„Rudá armáda představuje mimořádně velkou sílu. Je vyživována z téměř nevyčerpatelných rezerv:
ty však tehdy, na konci války, nebyly ani tak rezervami technickými, jako spíše a především lidskými. Tato východní armáda působila spíše jako nějaká biologická síla – lidská varianta mravenců nebo termitů. Nabyla podoby vojenského útvaru. Jako by válčili termiti, nevypočitatelně, s tajemnými schopnostmi organické látky. A tato termití armáda se potom v uplynulých desetiletích moderně mechanizovala. Ruský těžký průmysl sestrojil atomovou bombu, flotilu, rakety a nová letadla. Za jakou cenu, s čí pomocí, za cenu nucených prací místních lidí a unesených vědců, špionů a celé jedné ruské generace…? To je jiná otázka,“ dodává Márai.
Komunismus je podle Máraie jenom způsob dobývání světa. Jeho dalšími stoupenci jsou kromě dobyvatelů a fanatiků lidé bojácní a také ti, kteří sice v ideu nevěří a protiví se jim způsoby jejího násilí, ale nechtějí být osamocení, potřebují patřit k něčemu, co je silné nebo se tak tváří. Je to prostá víra v sílu, která se obejde i bez ideologie, ale musí mít svůj cíl. Například v Evropě zlikvidovat postindustriální konzumní civilizaci. V Maďarsku se tehdy tímto cílem sovětská armáda netajila.
Ondřej Vaculík
z nejvýznamnějších evropských spisovatelů
v Maďarsku dlouhá léta zakázána
a uznání se dočkala až po roce 1990.
Česko-německé vztahy
Hana Soukupová: Stipendia Adalberta Stiftera
pro současné autory
Adalbert Stifter
spisovatel, malíř
a pedagog patří
k nejvýznamnějším představitelům
Je dodnes aktuální svou kritikou nesnášenlivosti
mezi národy
a svým vztahem
k šumavské přírodě.
Jan Němec
(1981)
brněnský spisovatel
a šéfredaktor literárního časopisu Host
Sophia Klink
(1993)
mnichovská básnířka a bioložka
jsou již druhými laureáty Stifterova stipendia.
Od poloviny září
do půlky října
trávili souběžně čas na rezidenčním pobytu v Horní Plané, rodišti Adalberta Stiftera.
Je to hned několik kulturních institucí od nás a z Bavorska, které podporují každoročně tvůrčí pobyty jednoho českého a jednoho německého autora v Horní Plané. Co je smyslem téhle podpory? Cituji organizátory: „Poskytnout vybraným uchazečům prostor k soustředěné
a kreativní práci v inspirativním prostředí Šumavy a rozvíjet kulturní spolupráci mezi Českou republikou a Německem v rodišti Adalberta Stiftera, v kraji, kde se po staletí česká a německá kultura prolínaly.“
Vloni tedy přijeli na jeden podzimní měsíc do šumavského městečka Sophia Klink z Mnichova
a Jan Němec z Brna. Organizační stránku tvůrčích pobytů má na starost Lenka Hůlková
z Hornoplánského památníku, rodného domku spisovatele Adalberta Stiftera: "Já jsem takovou kontaktní osobou přímo v Horní Plané pro ty autory a samozřejmě jim vždycky velmi ráda poradím
s nějakou orientací, doporučím jim místa, která by určitě neměli vynechat, občas některým autorům půjčím i nějaké knihy i povídky Adalberta Stiftera, protože si myslím, že po dobu konání těchto stipendií ani jeden autor Adalberta Stiftera neopomněl při tom pobytu také číst."
Vy můžete dokonce půjčit i knihy z vašeho vlastního nakladatelství.
"V nakladatelství Srdce Vltavy je vlastně nejaktuálnější novinkou biografie Adalberta Stiftera, jejímž autorem je doktor Petr Becher, vynikající znalec díla Adalberta Stiftera. Je historik, spisovatel a je také autorem myšlenky na pořádání stipendia Adalberta Stiftera v Horní Plané pro současné autory."
A to už je starší myšlenka, už to běží dlouho?
"Ta myšlenka vznikla téměř před deseti lety, ještě v době, kdy v Horní Plané působilo centrum Adalberta Stiftera, což bylo česko-německo-rakouské studijní vzdělávací a setkávací centrum a úplně ti první autoři právě pobývali v tomto centru. Já si pamatuju, že po roce ´89 se vlastně Adalbert Stifter stal takovým pojítkem mezi Čechy a Němci, jakýmsi symbolem té obnovené česko-německé spolupráce.
Ano, takovou první akcí společnou česko-německo-rakouskou byla v roce 1995 oslava 190. výročí narození Adalberta Stiftera. Ta oslava se konala v Horní Plané a této oslavy se účastnil osobně například Ludvík Vaculík, samozřejmě také Petr Becher, ale i další autoři."
Zuzana Jürgens je výkonnou ředitelkou spolku Adalberta Stiftera v Mnichově, což je další
z organizátorů tvůrčích pobytů. Představí vám oba loňské stipendisty.
"My jsme strašně rádi, že o stipendium je zájem a že i poroty na obou stranách vybraly zrovna Sophii Klink a Jana Němce, autory, kteří jsou, myslím úplně odlišní i tím, jaké mají zkušenosti. Sophie je spíš mladá autorka, která vlastně hledá i cestu k publiku, a Jan Němec je už harcovník literárního provozu
ve všech směrech. Ale mám pocit, že se i tak podařilo naplnit to, co si od toho slibujeme, že oba to místo poznali. Je to něco úplně jiného než ta prostředí, ve kterých žijí, a i když třeba u Sophie Klink, se to už objevilo v některých jejích textech, ta inspirace, tak doufám, že i na Janu Němcovi dřív nebo později se něco projeví jako zkušenost se Šumavou nebo třeba i s Adalbertem Stifterem, třeba si ho i přečte."
Jak je to tedy s šumavskou inspirací u Jana Němce, držitele Evropské ceny za literaturu
za román Dějiny světla.
"Já myslím, že inspirace je hrozně přeceňovaný slovo. Disciplína je klíč k psaní prózy, ne inspirace. Důležitý je, že se o vás někdo postará, že vám dá někdo prostor, protože ve skutečnosti je největší problém, aspoň tady v českým literárním prostředí, udělat si místo a čas na to psaní, nějak ho vměstnat do svýho civilního života. To myslím, že je to, co spousta autorů řeší. Takže inspirace vlastně, ač to zní neromanticky, je podle mě druhotná, důležitější je praktická část toho stipendia, že opravdu se můžete soustředit hlavně na to psaní, protože to je ten největší luxus. To je to, co nejvíc se potom do těch textů protiskuje, že vás od toho nikdo neruší a nemáte na to dvě hodiny denně, ale třeba šest hodin denně,
že se opravdu do toho můžete ponořit. Autoři to asi mají různě, pro někoho je důležitý to, co je kolem,
a nějakou posilu nebo témata nebo inspiraci z toho čerpají, já spíš odpočívám po psaní v tom prostředí, takže jsem byl šťastnej, že kolem je Šumava a že člověk samozřejmě jako daleko víc třeba vnímá počasí než ve městě, tady v Horní Plané. Takže to bylo krásný, a tak to člověka osvěžovalo a pak druhý den zase se mohl vrhnout do psaní."
A co jste psal?
"Já jsem zkoušel psát začátek románu, který jsme si řekli, že napíšeme dohromady s Janou Šrámkovou. Má to být takový text, který se bude do sebe zasouvat, který nějak bude vzájemně ty dva texty komunikovat. Jsme úplně na začátku, takže zas není tolik co o tom říct, ale snad někdy příští rok by to mohlo vyjít, doufám."
Naproti tomu mnichovskou autorku Sophii Klink, která je profesí bioložka, zabývá se ekologickou mikrobiologií a píše poezii a prozaické texty, inspirovalo Stifterovo rodiště hodně.
"V každém případě jsem mnoho inspirace našla v přírodě," říká Sophie Klink. "Každý den jsem chodila na dlouhé vycházky a pozorovala zvířata, používala jsem dalekohled. Půl hodiny jsem třeba sledovala sokola, na což normálně nemám čas. Nebo jsem pozorovala, jak si dvě kuny hrají, a to bylo strašně zajímavé. Také krajina jako taková mě inspiruje, o místě samotném jsem si vedla něco jako deník
a zapisovala si do něj poznámky o místě, přírodě a o svých pozorováních. Přirozeně mě také inspirovala historie a dotýkala se mě. A napsala jsem také několik básní o Adalbertu Stifterovi, ke kterým mě inspirovala návštěva jeho muzea. To jsem navštívila mnohokrát a přemýšlela jsem o historii tohoto místa. Protože bylo zajímavé vidět, jak je tahle krajina nabitá, kolik neviditelného je ve zdejší krajině skryto, a kdyby měl člověk dost času, odhalil by mnoho příběhů a našel by inspiraci k mnoha vlastním textům. To pro mě osobně bylo velmi inspirující."
Další dva autory z České republiky a z Německa uvítá Horní Planá zase příštím rokem.
Hana Soukupová
Olga Walló: O proměnách českého verše / sonet
"Ve všem, nač sáhnu, jsem laikem, včetně nalévání čaje, kde se ve mně bere ta chucpe, že si troufám na tak vznešené téma? Když já si myslím, že verše vůbec nejsou vznešené téma, a to že by se jimi měli zabývat jen lidé vskutku zběhlí, je nedorozumění."
Verš historicky předchází próze stejně jako bubnování (ach, tympánové stromy amazonských pralesů! - volá ve mně nemístně vzpomínka), tedy jako bubnování předchází notovému zápisu melodie. Slabiky řazené v řetězcích opakované délky a rytmicky vyrážené prostě usnadňují zapamatování. Když zapomene jeden mozkový lalok, vzpomene si noha nebo vnitřní ucho. Celé tělo si pomáhá, nápovědy, notesu ani notebooku netřeba. A když se přidá tón… flétny nebo napjaté struny… už je to tady, poezie žije a je každodenní, vůbec ne vznešená. Verš, vyzbrojen metrem a rytmem, je v orální kultuře základním nositelem informace. Je to tradice velmi dávná a velmi současná zároveň.
Vzpomínám si na jistého předsedu albánského Svazu spisovatelů, jak objasňoval čínskému publiku dosud živý styl albánské recitace: doprovázel se přitom důraznými rytmickými údery na klenutou hruď. Naslouchali mu s respektem a rozuměli mu. Sdělná poezie roztleskávaček a prvních reklamních hesel: Po kolínské Morana jistě chcípneš do rána! To se přece pamatuje!
Jsme literáti českého jazyka a žijeme v době nesporného a razantního nástupu orální kultury. Mluvené slovo vítězí a chce být bráno vážně: vychází první antologie rapu, například. Důkazem je i tento náš PENCAST.
Není tedy čas se nad tím naším základním nástrojem zamyslet? Ve škole nás o tom učili až groteskně nesouvisle a špatně. Zopakuji, co jsem si odtamtud odnesla: Starší česká poezie jistě asi byla, ale já – ne bohemista – z ní dokážu citovat jen dva verše a ještě jako citát citátu: Labuť divný pták, zpievaumieraje, tak já, smutný žák, umieramzpievaje…
Pak byla kronika Kosmova a Dalimilova, hm, ale té se zase nedá moc věřit… pak... nebylo nic… Balbín nějaký, ale co ten vlastně… baroko se jaksi přeskakuje… doba temna, že?
Až se nám z těch houlivých mlh neskutečna noří 19. století a s ním obrození a na jeho počátku postavy zcela mýtické: Dobrovský, to prý byla hlava, ale běda, fuj, psal německy… A ano, Kollár, Slávy dcera! A z toho, prosím, taky umím citovat:
Stůj, noho, posvátná místa jsou, kamkoliv kráčíš, k obloze, Tatry synu, vnes se, vyvýše pohled! Neb raději k velikému tomu tam přichyl se dubisku, jenž vzdoruje zhoubným až posaváde časům…
Což bylo tak podivné, až nám to dodnes utkvělo. Čeština se časomíře vzpírá. Kollár v ní raději napsal jen úvod – ale to mi
ve škole neřekli! Přiznejte se, vzdělanci: kdo z vás doopravdy četl Slávy dceru? Přitom dílo dál ubíhá znělkami. 645 sonetů, impozantní.
Sonet je forma povýtce klasická, zrodil se v Itálii a pilně vine se evropskými dějinami od 14. století, od Ronsarda
k Shakespearovi… A přes našeho Kollára až k francouzským lyceistům, kteří se ho dosud učí skládat. V Hongkongu jsem měla možnost s úžasem sledovat, jak obratně si vedou ve vytváření anglických znělek čínské nadané děti… A sonet dosud vzkvétá
i česky. Na důkaz přinášíme slova našeho velmi žijícího nestora básníků Václava Daňka: „Mou nejmilovanější formou je sonet;
v tom sonetu může být obsažena celá podstata románu. Ten sonet má i svoji sonetovou poému, to znamená básnickou skladbu; jmenuje se věnec sonetů a je to čtrnáct sonetů a patnáctý zahrnuje všechny první verše všech čtrnácti předchozích sonetů – do toho posledního patnáctého, jemuž se říká královský sonet.“
Na Karlově náměstí
bylo hnízdo plný kačen
Smog se mračil z černejch mračen
Naštěstí
Žít a nemít rád, je hřích
Trvalo to jen pár neděl
Taky já jsem s nima seděl
na vejcích
Vyseděli jsme jich pět
Káča, kačer a já taky,
stvořili jsme pod činžáky
lepší svět
Kde jsi byla, má milá?
Jaká škoda, že jsi s náma
s divokejma kačenama
nebyla
Václav Daněk: Sonet o zázraku
Je-li aspoň forma živá dlouhá staletí, má jistě smysl zajímat se i o obsah. Je to naprosto napínavé téma. A tomu se budeme věnovat zase příště.
Schůzka se slovem: Etymo + Eskymo
Honza Čáp: Textilní zeměpis
Dnešní pátrání v mateřském jazyce věnujeme českým názvům látek a oděvů, které vznikly z místních jmen.
Asi uhodnete, odkud vzala čeština rozdrbané „texasky“ nebo „damaškové povlečení“. Jaký je ale rozdíl mezi džínovinou a denimem a proč není Masarykův panamák z Panamy?
Podle cizího města, kraje, země, řeky nebo větru pojmenovali naši předkové na 40 látek a tkanin, které si oblékáme, aniž bychom znali jejich minulost. Postupně vám tedy český šatník představíme v novém, etymologickém světle. A nebojte se, neomezíme se jenom na manšestráky z anglického Manchesteru.
Pokud ale výpravu po textilní češtině začneme v severní Anglii, musíme vyrazit na řeku Tweed, podle které se jmenují všechny tvídové obleky v Čechách a na Moravě, a to i přesto, že její proud ústí až v Severním moři. Ovce a hrubá látka do deště jsou tady na Skotské vysočině jako doma, v povodí Tweedu ale nikdy výjimečné tkalcovny nevznikly. Kde se tu tedy vzal název pro tvídová saka a sukně?
Vycucal si ho z prstu marketing 19. století: Řeka Tweed je oblíbená mezi rybáři, kteří na ní v létě a na podzim loví lososy.
A už v předminulém století byl tweedový rajón v Británii tak proslulý, že krejčí a obchodníci usoudili, že nové látce z hrubé příze s barevnými uzlíčky, budou obchodně říkat tweed, a to jen proto, aby z ní šili svátečním a sportovním lovcům ten nejpříhodnější úbor pro muškaření na Tweedu. Dokládají to i dobové reklamy.
Takové návnadě nemohli pochopitelně zákazníci odolat. Tkanina se vzorem rybí kosti se stala vývozním artiklem, a název vodního toku doplul až do českého šatníku: tvídovou látku charakterizuje už Ottův slovník naučný jako druh „polosukna“.
Proměnili jsme se v cestovní kancelář, jež nabízí výlety do exotického zahraničí, které vám nejspíš visí doma ve skříni. Další zastávky nás čekají v Itálii a ve Francii. Ptáme se totiž: Existuje rozdíl mezi džínovinou a denimem?
Etymologicky určitě: Džíny, džínsy a džínovina totiž původně pocházely z italského Janova, tedy „Džénova“ v Ligurii – přístavu, kterému Francouzi říkají „Džínz“. A přesně odtamtud podle legend pocházela i celtovina na dostavníky, ze které na divokém americkém západě začal Lévi Strauss šít a nýtovat nohavice zvané česky „džíny, levisky nebo také štrausky.“
Ten další název džínoviny - tedy už zmíněný denim – odkazuje na podobnou látku, ale úplně jinou lokalitu: „NIM“ psáno „NIMES“ je město, které leží také u Středozemního moře, ale ve Francii, a francouzsky se látce pocházející z Nimes řekne
„DE NIM“. A v tomhle tedy spočívá tajemství českého i anglického denimu.
A jelikož kromě názvů látek probíráme i názvy šatů, je logické, že další zastávka bude v americkém státě Texas – vždyť naše české babičky říkaly džínům nějakou dobu také texasky – prý podle jedné značky těchto kalhot.
Pokud se po americkém kontinentu rozhlédneme, látkových inspirací tu není mnoho – ale pochází odsud jemná černá látka
z nejjemnější ovčí vlny užívaná na salonní obleky – říká se jí pervián podle jihoamerické republiky Peru. Pak už si čeština odsud dovezla snad jenom trampské a vojenské boty zvané romanticky kanady – a vlastně se tak svého času říkalo i bruslím!
Ale pozor! Pamatujme také na pokrývku hlavy zvanou panamák, tak se tomuhle klobouku přece říkalo i v Čechách. Pochází sice z Kolumbie, ale proslavily ho fotografie amerického prezidenta Theodora Roosevelta, který kvůli budování slavného průplavu na začátku 20. století v jednom takovém klobouku Panamu navštívil. A tak se mu místo „kolumbák“ začalo říkat Panama Hat, tedy „panamák“ – a to i v Čechách, kde ho zas proslavil první československý prezident, světák Tomáš Garrigue Masaryk., a jeden z jeho autentických panamáků z Kolumbie je ostatně k vidění v muzeu v Lánech.
Klobouk dolů před takovým propojením exotiky s rodnou zemí, ale slibovali jsme i trochu evropské historie, takže se se za ní hned vrátíme do Německa a do Francie. Konkrétně do Kolína a do Arrasu, odkud byl stavitel Katedrály svatého Víta, Matyáš
z Arrasu. Tam, kde totiž Ježíš dnešní ekumenické bible vypráví učedníkům o „bohatém člověku, který se nádherně a vybíravě strojil“, tam ještě Kladrubská bible z 15. století mluvila česky o „bohatci oblečeném v kolč“.
Tahle „kolč“ nebo „golč“ byla přitom tkanina pojmenovaná u nás podle staroněmeckého „kölnisch“, jelikož původně pocházela z Kolína nad Rýnem. Byla to látka kolínská – stejně jako se o pár století později říkalo i voňavce. Každopádně i německý Kolín nad Rýnem měl podle sebe pojmenovanou látku už v češtině středověku. A co ten francouzský Arras?
Koho v zimě „kolč“ nezahřál, mohl se zabalit do jiné importované látky, totiž do „harasu“ a ten – stejně jako stavitel otce vlasti Karla IV. pan Matyáš – pocházel právě z Arrasu na severu Francie. Tenhle druh vlněné tkaniny dal v češtině jméno i sukním, kterým se říkalo haraše nebo harasky. Tyhle unisexové sukně byly dokonce tak populární, že v češtině vzniklo slovo i pro jejich výrobce – říkalo se mu harasník.
Chcete vědět, kde přišel ke svému názvu bavlněný zefír, kaliko, bikini, kamaše nebo satén? Pak vás možná bude zajímat,
že v novém roce 2023 se další lekce textilního zeměpisu objeví i na webových stránkách etymo.cz
Jan Čáp