PENCAST duben 2023 - texty
Co je nového v Českém PEN klubu?
Dopis ministru zahraničí a Darujme.cz
České centrum PEN pod novým vedením hledá novou tvář a bojuje o přežití. Tedy o peníze na základní provoz. Dne 4. dubna se obrátil Ondřej Vaculík, předseda Českého PEN, dopisem na ministra zahraničí Jana Lipavského. Vysvětluje v něm smysl naší práce, tradice a zaměření PEN. Dopis končí těmito slovy: „České centrum Mezinárodního PEN klubu je schopno připravit projekty na podporu svobody slova a projevu v těchto
a dalších zemích. Je však nutno vzít v úvahu, že PEN klub nedisponuje prostředky na jejich uskutečnění. Avšak vzhledem k tomu, že by se nejednalo o vysoké finanční částky, jsme přesvědčeni, že stojí za to iniciovat schůzku
s cílem projednat tuto navrhovanou spolupráci.“
O odpovědi pana ministra vás neopomineme informovat. Ale nebudeme zatím sedět s rukama v klíně v pozici bezmocných nebožáků. Na webové stránce Darujme.cz jsme založili sbírku na podporu činnosti Českého PEN klubu. První příspěvek (1000 Kč) zaslala Dana Mojžíšová, což je absurdní, ale – doufejme – i motivující. Takže, chyťme se za nos, vážení přátelé! Pokud si vážíte svých vlastních názorů, projevte je.
Přes odkaz https://www.darujme.cz/projekt/1207775 můžete online přispět jakoukoli částkou.
Olga Walló
Případné zvýšení daně na knihy by bylo v rozporu
s postupem Evropské unie
České centrum Mezinárodního PEN klubu se obrátilo na vládu, poslance a senátory otevřeným dopisem
s výzvou, aby stát nezvyšoval daň z přidané hodnoty na knihy. V Česku se od roku 2015 na knihy uplatňuje snížená sazba DPH ve výši deset procent, je ale jednou z nejvyšších v Evropě. PEN klub v dopise uvedl, že případné zvýšení daně na knihy by bylo v rozporu s postupem Evropské unie, která prostřednictvím svých orgánů a institucí otevírá cestu k zavedení nulové sazby DPH na knihy. Odpověď z ministerstva financí komentuje Ondřej Vaculík:
Asi před měsícem jsme odeslali našim nejvyšším státním představitelům dopis, v němž jsme formulovali nesouhlas s případným zvýšením DPH na knihy v rámci chystaného sjednocování sazeb této daně. Zdůvodnili jsme, proč by eventuální zvýšení této daně poškodilo nejen náš knižní trh, ale také mělo neblahý vliv na kulturu a vzdělanost
v širším slova smyslu. Příkladem jsme uvedli státy, kde je daň z přidané hodnoty na knihy naopak nižší, nebo vůbec žádná.
Nyní jsme obdrželi odpověď z Ministerstva financí, z odboru Nepřímé a majetkové daně, podepsanou Ondřejem Fasorem, ředitelem odboru. Z ní vyplývá, že daň z přidané hodnoty, jako významný nástroj fiskální politiky všech členských států Evropské unie, podléhá „harmonizaci této daně na úrovni Evropské unie“. A pak také podléhá jakési směrnici Rady Evropské unie, která „mimo jiné stanovuje také pravidla pro uplatňování sazeb daně z přidané hodnoty“. Počet položek, na které lze uplatnit dvě snížené sazby daně v rozmezí 5 až 15 procent, je prý omezen,
to aby se zabránilo šíření snížených sazeb daně. Směrnice připouští výjimky snížené sazby daně, ale váže je k již historickým výjimkám nižší sazby než pět procent u „starých“ členských států, kterou ty nové, mezi něž patří také Česká republika, už neměly. A tak dále. – Napadá nás: A proč by ji nadále neměly mít? Vždyť právě o tu výjimku žádáme. Na jedné straně v rámci jakéhosi sjednocení daně z přidané hodnoty má dojít ke zvýšení této daně na knihy, na druhé straně ministr financí Stanjura přichází s návrhem v rámci téhož sjednocení snížit daň z hazardu.
S takovou kulturní politikou nikdo nemůže souhlasit.
Proto se chceme sejít s dalšími organizacemi, které by zvýšení daně z přidané hodnoty na knihy postihlo,
a domluvit se na společném postupu, jenž by navrhované „normalizování“ kulturního prostředí odmítal
a vyvracel.
Ondřej Vaculík
Inter PEN: V tyto dny probíhají poslední přípravy
na dvě velké a vzájemně propojené akce
V Záhřebu se ve dnech 12.- 14. května sejde Mezinárodní výbor na obranu vězněných spisovatelů,
ve dnech 16. - 18. května na ně naváže 55. výroční setkání na malebném ostrůvku jezera Bled. Svobodné slovo v čase války a represe je vskutku aktuální téma, Chorvati a Slovinci propojili své síly, bude to velká příležitost k setkáním informativním i inspirativním. Očekávají se účastníci z celého světa, Češi však mezi nimi letos opět nebudou.
Proč ne? Důvody jsou dva, oba poněkud zarazí. Zaprvé: Ve stejném termínu se koná valná hromada českého centra. Za druhé: Stojí to moc peněz. Takže to jako obvykle nejde a basta.
Oba důvody při bližším pohledu neobstojí. Začněme odzadu: V devadesátých létech, kdy jsme patřili k těm „čerstvě osvobozeným a slibným“ příjemcům podpor, byla ovšem účast na mezinárodních setkáních velká.
Dnes, kdy náležíme k bohatší části světa, nám jaksi nedochází, že je na nás, abychom svým postojem, zájmem
(a penězi) mezinárodní podporu opláceli. A pokud jsme členy nějaké mezinárodní organizace, neškodilo by projevit alespoň tolik zájmu, abychom dokázali koordinovat data schůzí. I v loňském roce se konala valná hromada, má ty smůlo, jako na potvoru právě v době, kdy se konal mezinárodní kongres v Uppsale…
Navázali jsme tam tehdy zajímavé kontakty se zástupci slovinského PEN, zdá se, že stačí, aby se našli jeden dva intelektuálové, kteří se domluví anglicky a mají zájem o společnou věc… Uvidíme!
A ještě upozorňujeme, že právě dorazilo upozornění z Londýna: Upozorňují nás, že ve dnech 26. až 28. září
se bude konat výroční kongres Mezinárodního PEN, tentokrát už 89. a bude se konat online, což drahé nebude. Tématem bude Pravda fikce a fiktivní skutečnost. A budou se konat také volby na některé pozice výboru a návrhy je třeba… Zkrátka, nadcházející valná hromada má před sebou vskutku řadu úkolů a výzev. Přejme jí štěstí.
Olga Walló
Natálie Nera: Hledání výrazu je mou celoživotní
posedlostí
A teď prakticky k úkolům dne. Cestovat bůhvíkam nenutno, svět se domlouvá
digitálně. Abychom se platně podíleli na mezinárodní spolupráci, potřebujeme
zcela prostě inteligentní lidi, dobrovolníky, kteří bez námahy komunikují anglicky.
V našich obstarožních řadách se jich zjevně nedostává, zkusme se však obrátit na naše členy dvoujazyčné, na expatrioty, na české literáty za hranicemi ... věříme, že nezůstaneme oslyšeni. Potřebujeme jejich pomoc, jejich zkušenosti, jejich různost. Hned 13. dubna se koná
v Kolowratu Poetické setkání tří českých básníků z různých končin světa: Natálie Nera, Milan Hrabal
a Klára Hůrková. Záznam jejich vystoupení naleznete na webových stránkách PEN a na YouTube.
Ale jednu z nich vám představíme hned. Pražská básnířka Natálie Nera říká:
Většinu svého dospělého života se navíc pohybuji mezi dvěma světy, mezi dvěma jazyky, propojuji je synapsemi svého mozku. Bilingvnost je dnes díky světoběžnictví i smíšeným manželstvím běžná. Nebyla však běžná v mé generaci. Já jsem tu svou musela tvrdě vybojovat léty dřiny, samostudia, cíleného zdokonalování jazykových schopností a v neposlední řadě i díky své multikulturní rodině.
Od prvních technických překladů jsem se postupně propracovala až k vlastní tvorbě ve svém druhém, osvojeném jazyce. A odtud pak vedla cesta k literárním překladům, kterým zkrátka nemůžu odolat. Láká mě převtělovat
se do jiných poetických stylů, pronikat do duší básníků a básnířek, myslet jako oni v sebepopiračském aktu exaltované empatie. Nejprve si samozřejmě přeložím text doslovně, což by dle Nabokova mělo zcela stačit,
ba dokonce by mělo být preferovanou verzí. Já s ním však nesouhlasím, protože překladatel musí přenést také zážitek z textu, najít prostředky, jak čtenáři z jiné jazykové a kulturní oblasti zážitek přiblížit.
Každý překlad je ve své podstatě interpretací původního textu. Pokud chci vystihnout ducha původního textu, musím se sama sebe zeptat, co je pro autora nejcharakterističtější. Je to rým? Obraz? Metafora? Aluze? A co udělám, když v tom druhém jazyce nefunguje? Jsou v textu záměrné rytmizované sekvence? Jak převedu jedno a dvouslabičné desetiverší s pohyblivým přízvukem do jazyka, který dává přízvuk vždy na první slabiku?
Hloubání nad výrazem, nejlepším slovem, frází, rytmem, počtem slabik, rýmem mě zcela pohlcuje. Jsem rozpřažená mezi dvěma typy jazyků mezi dvěma typy vnímání světa, mezi tím, co činí velké potěšení českému či anglicky hovořícímu čtenáři. Není to jednoduchá disciplína. I proto jsem vděčná za ty roky překladů z oblasti průmyslu, vědy, medicíny a techniky. Poradit si s textem o šicích strojích, požárních předpisech, šicích materiálech pro chirurgy či o teorii rovin v matematice jsou skvělou školou pro rozvoj myšlení v různých oblastech jazyka. Poslední překlad tří básní do angličtiny mi trval tři měsíce a spoustu vyměněných vzkazů
s básníkem, abych si upřesnila, co tím přesně chce říci, a abych také zjistila, kolik toho vlastně stále ještě nevím. Každým překladem se totiž něco nového naučím.
A pak sním a ty sny se mi zdají v obou jazycích. I má častá samomluva, kterou si tříbím myšlenky, probíhá dvojjazyčně. Jsem si jistá, že na tento druh bytí existuje příslušná škatulka odborné diagnózy. Já ale nevidím nic špatného na tom, že vnímám svět nejméně dvěma různými způsoby podle toho, jaké slovo a z jakého zásobníku si v tu danou chvíli zvolím.
Natálie Nera
Knihy, na které jsme zapomněli.
Ondřej Vaculík o knize Vínek vzpomínek
Josefa Hiršala
Vínek vzpomínek je druhým dílem vzpomínkové trilogie Josefa Hiršala. Navazuje na
„Píseň mládí“ a předchází literárním memoárům „Let let“, které Hiršal napsal
s Bohumilou Grögerovou. Vínek zachycuje poslední léta před druhou světovou válkou,
kdy Hiršal maturoval, dobu protektorátu, pak radost z osvobození i kulturní úpadek
prvních let po únorovém převratu. Je to nezvykle pojaté drama doby pohledem básníka,
jenž se jím stal už ve svých osmnácti letech a nikdy jím nepřestal být.
Přesto poezie Josefa Hiršala je méně známá než jsou jeho překlady, někdy spíše převody zejména experimentální poezie, jíž se soustavně věnoval. Všichni si vzpomeneme na jeho přebásnění dadaistických veršů Christiana Morgensterna, které jsou pro děti i pro dospělé. Ostatně poezii pro děti, čítající čtrnáct titulů, se Hiršal věnoval hlavně v dobách pro něj politicky méně příznivých, což byla značná část jeho života. Začátkem padesátých let nesměl pracovat ani jako redaktor, ale musel se dělnicky polepšovat manuální prací v továrně, aby nakonec přec jen zakotvil v nakladatelství Brázda pro vydávání zemědělské literatury.
Čtenář Vínku vzpomínek s překvapením zjišťuje, jak kulturní klima třicátých a čtyřicátých let formovala poezie nebývale silné a vlivné básnické generace, která v hledání nových forem, existenciálních i sociálních směrů
se vzájemně inspirovala, ovšem také popírala, a někdy i docela příkře, což vedlo i k rozpadu mnoha přátelství
či dlouhodobějším rozkmotřením. I útlá básnická sbírka již mohla svědčit o básníkově zradě ideálů, k nimž
se jednotlivé skupiny a okruhy básníků hlásily. Pro Hiršala a mnoho dalších začínajících básníků to byla osobnost Kamila Bednáře, jenž razil hodnoty člověka oproštěného od konvencí a ideologií, člověka nahého. Později to byl také František Halas nebo Vítězslav Nezval, a nakonec inspirující osobnost Jiřího Koláře.
Vínek vzpomínek je také svědectvím o tom, jak i v těch nejtíživějších politických poměrech spisovatelé a básníci hledali cesty, spíše skuliny svobodné tvorby, možnosti dialogu, nepropadali beznaději a vzájemně se podporovali. Tak válku kromě některých, zejména židovských autorů, nějak překonali. Jejich povětšině sociálně orientovanou tvorbu, vycházející z avantgardy, pak komunistický režim zneužil, aby si získal respekt, a pak nekomunistické tvůrce zapudil.
Hiršal vínek vzpomínek prokládá korespondencí se svými přáteli a kolegy, i ukázkami z jejich tvorby. Úryvků
z jeho tvorby je v knize pouze střídmě: „Dnes odpoledne v ulicích i domy byly zamyšlené. Mlčeli jsme, leč
v prstech mých zaťatých lehce do ramene, vycítila jsi vadnout lež, na kterou jsme si hráli. Byla jsi smutná a já též a z oblaků se deště staly. Noc vystydlá jak vězení, za oknem květy zasmušilé. Čas plyne dál. Snad promění zas jiné chvíle v mraky bílé.“
Vínek vzpomínek Josef Hiršal nenapsal, ale vyprávěl ho do mikrofonu Vladimíru Karfíkovi, který ho přepsal, aby
v roce 1988 vyšel v samizdatové edici Petlice. Hiršal slul neobyčejnou pamětí, Karfík trpělivostí. Po převratu Vínek vzpomínek vydalo v roce 1991 nakladatelství Rozmluvy Alexandra Tomského. A od té doby už nevyšel.
Ondřej Vaculík
Etymo & Eskymo
Honza Čáp: Soukromá inaugurace
Jak souvisí jmenování nového českého prezidenta se starou věšteckou metodou čtení budoucnosti?
A jakou roli v tom hraje Odyseus a hladové vlaštovky? V další epizodě etymologické rallye Etymo
& Eskymo objasňujeme tentokrát pozadí slova inaugurace.
Inaugurace je jako stoletá voda. Přichází jenom jednou za čas, ale když už je tady, lidi o ničem jiném ani nemluví a skloňují inauguraci horem dolem – stejně jako se to přihodilo uplynulý měsíc s nástupem nového prezidenta České republiky. Není ani divu, že při takovém celonárodním pozdvižení nemá každý čas si uvědomit, že latinské sloveso inaugurare historicky souvisí s ptakopravectvím – ano, s tím dnes už vzácně pěstovaným druhem prognostiky, která hospodářské i duchovní úspěchy společnosti odvozuje z letu ptáků. Teď už je ale po ceremoniálu a ten čas máme, takže:
Souvislost mezi nástupem do vysoké státní funkce a starověkými věštci souvisí především s vírou, že naše zítřky řídí nadpřirozená síla. Pokud jste navíc z folklórních historek přesvědčeni, že i bohové mají lidské slabosti, dávalo odjakživa smysl zajistit si předem jejich přízeň a dobrá znamení: „Máme vyhlásit sousedům válku? Hodí se založit v Egyptě nový přístav a co takhle pořídit pro teambuilding svým otrokům novou padesátiveslici?“
Ani starověcí Římané prostě neměli rozhodování jednoduché. Nejspolehlivější poradenské služby jim tehdy zajišťovali právě takzvaní auguři – urození to občané, kněží nebo vysocí státní úředníci, kteří prováděli pozorování ptáků na vyvýšených místech, aby měli o letu opeřenců přehled a mohli jejich přemety a přelety schvalovat jako dobrá znamení.
Možná to souvisí i s moderním zájmem o horoskopy, ale význam starověkých prognostiků rostl úměrně
s poptávkou po dobrých znameních: před naším letopočtem měl Řím jenom dva augury, ale o pár století pozdějiuž jich bylo 16 a podle některých zdrojů i přes 20. Bez nich bychom právě ani inauguraci neměli – slavnostnímu přijetí mezi augury se totiž tak říkalo a potřebná šťastná znamení se zároveň s tímhle názvem přenesla i na další významné kariérní postupy.
Pozdvihnout se do vyššího postavení pak v praxi souviselo s tím, že si věštec na své vyvýšené pozorovatelně rozdělil výhled na čtyři kvadranty, pak už je ale z jeho metody známo pouze to, že směr ptáka ukazoval
i směřování budoucnosti lidské: Pokud letělo hejno doleva, znamenalo to prý pohromu a počet ptáků v hejnu pak specifikoval, kdy pohroma nastane.
Třebaže v 21. století nám může ptakopravectví připadat iracionální, některá znamení mají svou logiku. Když třeba vlaštovky létají nápadně nízko, je skutečně pravděpodobné, že bude pršet, jelikož právě slétávají za hmyzem, který se nízko nad zemí nachází kvůli atmosférickému tlaku. A ten jako dobrý barometr přece blížící se bouřky a lijáky opravdu signalizuje. Je to zřejmě přímý opak toho meteorologického jevu, kdy skřivan lítá vysoko, což prý zas souvisí s prouděním vzduchu neboli termikou, kterou například nyní stěhovaví čápi při návratu
z Afriky využívají, aby nemuseli tolik mávat křídly.
Římští proroci pro svoje věštění sice nejčastěji sledovali havrany, sovy a datly, ale fanoušci klasické literatury
si z Homérovy Odysey možná vzpomenou, že i let orlů řídil Zeus jako svůj vzkaz věštcům – to když chtěl Ithačany ujistit, že jejich král Odyseus se domů vrátí. A byla to pak už jen chyba Ithačanů, když božskému vzkazu nevěřili.
I kdyby ale ptačí poslové svými obraty a střemhlavým klesáním žádné vzkazy nadpřirozené síly nenesli, budou je i tak lidé rádi sledovat. Člověka i taková soukromá inaugurace povznáší a vyhlížet dobrá znamení se při čekání na inauguraci celonárodní taky přece hodí.
Honza Čáp
Dubnový PENcast připravili: Olga Walló, Hana Soukupová, Natálie Nera, Dana Mojžíšová, Ondřej Vaculík
a Honza Čáp.