ČESKÉ CENTRUM MEZINÁRODNÍHO PEN KLUBU

„Žijeme pro knihy a je to sladké poslání ve světě upadajícím a zmítaném nepořádkem,“ - tenhle citát našli pořadatelé letošního Světu knihy v nejznámějším románu Umberta Eca – Jméno růže - a není těžké se s ním ztotožnit i v roce 2022 -

- už proto, že patronát nad letošní knižní hostinou měl Italský kulturní institut.

Mezinárodní knižní veletrh proběhl tradičně nedaleko parku Stromovka, netradičně ale pod širým nebem, a tak svou knihu Haškův písař představila bulharská bohemistka Světlana Lazarová ve stanu Pen klubu:

 

(ukázka) „Chceme Švejka, Švejka. Jardo, jestli nebudeš psát, zavřeme Tě,“ strkají Haškovi pod nos pero, papír, inkoust

a kořalku. „Ať píše!“ Hašek kořalku odstrkuje.

 

Autoři se tu s desítkami nakladatelů nesetkávali pochopitelně jen pod střechou Pen Clubu – pro Argo tu až osobním způsobem představil svou letošní novinku například prozaik Miloš Urban. Jmenuje se Továrna na maso, protože se odehrává na pražských jatkách:

 

„Jsme na výstavišti v Holešovicích a já jsem napsal knížku, která se v Holešovicích odehrává. Protože jsem se musel vystěhovat, tak jsem byl takový sentimentální, a to všechno najdete v té knížce, která ale není vůbec sentimentální a ani trošku uplakaná. Byla to pro mě taková trochu terapie.“

 

Pro čtenáře byly vedle autogramiád nejatraktivnější slevy a moderované besedy, kde například spisovatelka a literární historička Radka Denenmarková vysvětlovala, jak chce u čtenáře vyvolat očistnou katarzi i v dnešním světě netečnosti:

 

„Když jsem odevzdala rukopis, tak mi redaktor řekl, že to je tak temné, že je potřeba to trochu rozsvítit. Tak jsem mu odepsala, že

v tom případě tam můžu dodělat nějakou vedlejší postavu, která bude chodit a svítit baterkou! Když se otevřou témata, která jdou do hloubky, a když se zabýváte tím, kde se bere zlo, když se zabýváte tím, jak se lidé chovají a kde se bere rasismus, xenofobie

a elementární hloupost, a vidíte, jak lidé opakují stejné chyby pořád dokola, tak nemůže uhnout a nejít na dřeň. Jen tak může dojít ke katarzi.“

 

Letošní koncept setkání pod širým nebem se osvědčil. Hlavně díky slunečnému víkendu připomínala uvolněná atmosféra hudební festival, a možná i proto přilákal 27. ročník Světu knihy i rekordních 54 tisíc návštěvníků.

Z autorů PEN Clubu se na festivalu představil i novinář a Ondřej Vaculík, jehož knihu Let do neznáma představujeme

v tomto podcastu samostatně.

 

Všichni jsme prostřední

 

Nejsem jistě sám, kdo při čtení a poslechu knížek žasne nad pocitem deja vu. „Vždyť tohle přesně jsem tehdy tam a tam, prožil sám!“ říkáme si. „Jak je možné, že to někdo jiný popsal tak přesně?“ Poněvadž i kdyby tlačítko SDÍLET odklikli všichni uživatelé sociální sítě naráz, společný prožitek zůstává vzácností.

Nedávno jsem ovšem tuhle raritu zažil nad knihou esejů s příběhem, které napsal novinář, publicista a prozaik Ondřej Vaculík, jehož možná znáte z Českého rozhlasu. Možná jste také četli jeho novelu Stavební deník nebo sbírku povídek, která se jmenuje Jablko přešlé mrazem.

Letos mu v Pen klubu vyšla sbírka nazvaná Let do neznáma a na letošním Světu knihy z ní autor počátkem léta předčítal ukázku nazvanou Bratrská trojdohoda proti bratrskému trojspolku:

 

(ukázka) "Onehdy se mě a mladšího bratra rodiče zeptali, jak jsem spolu jako bratři vycházeli, a tázavě pohlédli na mladšího bratra, jestli jsem ho netrápil. Otázka mě zaskočila – už jsem s ní v našem věku nepočítal. Okamžitě se mi v mysli začaly vynořovat všechny situace, kdy jsem bratrovi určitě škodil a nedokázal se ovládnout. Když ho rodiče chválili a mě ne, zákeřně jsem ho pod stolem alespoň kopnul. Když věděl něco, co bych správně jako starší měl vědět já, dostal herdu do zad. Kdykoli nade mnou něčím vítězil, mohl si být jistý tím, že si to odskáče a vyplatí se mu, aby mě příště nechal vyhrát."

​

Na pozadí vzpomínek z klukovských výprav na pražské nádraží vypravěči připadá, že sourozenci jen ubližoval. Určitě ne všichni rodičové po tolika letech vyzvou svoje děti, aby si v rodinném kruhu na dospívání zavzpomínali, a ještě k tomu na rovinu, otevřeně a bez servítek. Ale třebaže vypravěčova rodina asi není typický základ českého státu, zprostředkuje nám prozření tak autentické a všeobecné, že i na posluchače Bratrského trojspolku přeskočí jiskra poznání:

​

(ukázka) "Bratr ovšem dlouho nepřemýšlel a řekl, že z jejich otázky má docela radost – ó ta hrůza! Protože konečně má důvod

a příležitost říct, co by mohlo až do naší smrti zůstat nevysloveno. Chce mi tímto dodatečně poděkovat za skvělé dětství, které se mnou prožil a na které má samé krásné vzpomínky … Škoda jen, pokračoval bratr, že ty jsi tak hezké dětství vinou staršího bratra mít nemohl. Protože to , co náš starší bratr dělal tobě, jak tě trápil, bylo hrozné."

​

A kde že je ta slibovaná jiskra poznání? Prostřední bratr - vypravěč, který se až dosud považoval za mučitele, se tak až nejspíš po šedesátce dozvídá, že byl sám nejstarším bratrem považován za přítěž. Úplně stejnou za jakou považoval bratr

a mladšího! A v této jeho epifanii si i čtenář uvědomí, že jsme přece všichni tak trochu prostřední sourozenci – v tom smyslu, že na něco navazujeme, něco předáváme, ale sami sebe v těch vztahových transakcích a přenosech vidíme pokaždé jednostranně a jednosměrně.

A protože jsem sám před lety na otcově pohřbu potkal mladší sourozence z novějšího otcova manželství a zároveň si poprvé v životě vyměnil i pár slov s nevlastní sestrou starší z otcova svazku prvního, najednou jsem

zjistil, že jsem jí nejspíš ztělesňoval staré křivdy, které jsem do té doby sám ublíženě promítal na jinou adresu. A právě tenhle nadčasový náhled na sebe sama mi umě vrátil Ondřej Vaculík. Všichni jsme nejspíš prostřední a jedem v nějakém tom trojspolku.

Jan Čáp