Texty k podcastu - srpen 2022

Proč má mít PEN klub svůj podcast?

Kresba k podcastu pen.jpg

Podcast je do té míry nové slovo, že je v usedlejší společnosti dosud nutno doprovodit větičkou výkladu.

PEN je organizace ctihodná, téměř stoletá, mnohými vnímaná – a tu cituji jednoho z členů výboru – „jako Klub za starou Prahu“, tedy, jak tomu rozumím, jako cosi milého, archaického, neškodného a zcela marginálního, nezajímavého pro skutečné tvůrce ani pro skutečné sponzory.

 

Proč má mít PEN svůj podcast?

Aby tak už vnímám nebyl. Aby upozornil na svůj raison d´être v prvé řadě jak svoji (dnes poněkud dřímavě netečnou) členskou obec. Zopakujme si, co PEN není: není profesním svazem ani odborovou organizací, v žádném případě nekonkuruje Svazu spisovatelů, Obci spisovatelů ani žádným podobným sdružením.

Pražské centrum PEN je českou odnoží mezinárodní organizace, která sídlí v Londýně, vznikla spolu s Versailleskou smlouvou, sdružovala (v době svého vzniku) noblesní idealisty, kteří věřili v možnost všesvětového dorozumění cestou komunikace, kultivace, vzdělávání. S ideou přišel anglický spisovatel Galsworthy, v českém prostředí ji nadšeně zastávali Čapek s Masarykem.

Ze středo-a východoevropských zemí jsme jediní, kde si tato tradice hájící demokracii, svobodu slova a myšlenky, uchovala kontinuitu. Ale pouze z tradice – byť úctyhodné - se žít nedá.

Co PEN je: Jednoznačně politická mezinárodní organizace, hájící svobodu projevu proti všem formám diktatur. I jeho charakter se během dnes již více než sta let trvání proměnil. V nebývalé míře přibylo jednotlivých národních center, především z Balkánu, Asie, Afriky a arabských zemí, které vnášejí do agendy naprosto novou naléhavost.

Co je nám do toho?

Hodně. Čeština je malý a obtížný jazyk, v minulosti jsme se ve snaze o své národní povznesení zbavili své historicky dané dvojjazyčnosti, což – jak se ukazuje - vůbec nebyl dobrý nápad. PEN je organizace, která směřuje za dvěma cíli, které mají smysl pouze v jednotě: k dorozumění a respektu k různosti.

Což je ambiciózní program – ale zdaleka ne jen pro Poets, Essayists, Novelists , jak byla původně definována zkratka PEN.

Obrat „lidé od pera“ je metaforou dnes už archaickou. Slovo a myšlenka se uplatňuje v nových technologiích v nejrůznějších podobách, tištěné slovo ustupuje audiovizuálnímu vyjádření.

Český PEN by měl své řady otevřít všem intelektuálům, kteří souhlasí s jeho politickým programem, jak ho formuluje Mezinárodní organizace PEN.

Zajímavé pozici tu pak zaujmou překladatelé a komentátoři všeho druhu. Demokracie je diskuse, řekl kdysi kdosi. Podkladem diskuse je porozumění.

Aby se bylo v rámci pražského PEN o čem bavit….…nabízíme ten podcast.

OW

Ohlédnutí za Světem knihy 

„Žijeme pro knihy a je to sladké poslání ve světě upadajícím a zmítaném nepořádkem,“ - tenhle citát našli pořadatelé letošního Světu knihy v nejznámějším románu Umberta Eca – Jméno růže - a není těžké se s ním ztotožnit i v roce 2022 -

- už proto, že patronát nad letošní knižní hostinou měl Italský kulturní institut.

Mezinárodní knižní veletrh proběhl tradičně nedaleko parku Stromovka, netradičně ale pod širým nebem, a tak svou knihu Haškův písař představila bulharská bohemistka Světlana Lazarová ve stanu Pen klubu:

 

(ukázka) „Chceme Švejka, Švejka. Jardo, jestli nebudeš psát, zavřeme Tě,“ strkají Haškovi pod nos pero, papír, inkoust

a kořalku. „Ať píše!“ Hašek kořalku odstrkuje.

 

Autoři se tu s desítkami nakladatelů nesetkávali pochopitelně jen pod střechou Pen Clubu – pro Argo tu až osobním způsobem představil svou letošní novinku například prozaik Miloš Urban. Jmenuje se Továrna na maso, protože se odehrává na pražských jatkách:

 

„Jsme na výstavišti v Holešovicích a já jsem napsal knížku, která se v Holešovicích odehrává. Protože jsem se musel vystěhovat, tak jsem byl takový sentimentální, a to všechno najdete v té knížce, která ale není vůbec sentimentální a ani trošku uplakaná. Byla to pro mě taková trochu terapie.“

 

Pro čtenáře byly vedle autogramiád nejatraktivnější slevy a moderované besedy, kde například spisovatelka a literární historička Radka Denenmarková vysvětlovala, jak chce u čtenáře vyvolat očistnou katarzi i v dnešním světě netečnosti:

 

„Když jsem odevzdala rukopis, tak mi redaktor řekl, že to je tak temné, že je potřeba to trochu rozsvítit. Tak jsem mu odepsala, že

v tom případě tam můžu dodělat nějakou vedlejší postavu, která bude chodit a svítit baterkou! Když se otevřou témata, která jdou do hloubky, a když se zabýváte tím, kde se bere zlo, když se zabýváte tím, jak se lidé chovají a kde se bere rasismus, xenofobie

a elementární hloupost, a vidíte, jak lidé opakují stejné chyby pořád dokola, tak nemůže uhnout a nejít na dřeň. Jen tak může dojít ke katarzi.“

 

Letošní koncept setkání pod širým nebem se osvědčil. Hlavně díky slunečnému víkendu připomínala uvolněná atmosféra hudební festival, a možná i proto přilákal 27. ročník Světu knihy i rekordních 54 tisíc návštěvníků.

Z autorů PEN Clubu se na festivalu představil i novinář a Ondřej Vaculík, jehož knihu Let do neznáma představujeme

v tomto podcastu samostatně.

 

Všichni jsme prostřední

 

Nejsem jistě sám, kdo při čtení a poslechu knížek žasne nad pocitem deja vu. „Vždyť tohle přesně jsem tehdy tam a tam, prožil sám!“ říkáme si. „Jak je možné, že to někdo jiný popsal tak přesně?“ Poněvadž i kdyby tlačítko SDÍLET odklikli všichni uživatelé sociální sítě naráz, společný prožitek zůstává vzácností.

Nedávno jsem ovšem tuhle raritu zažil nad knihou esejů s příběhem, které napsal novinář, publicista a prozaik Ondřej Vaculík, jehož možná znáte z Českého rozhlasu. Možná jste také četli jeho novelu Stavební deník nebo sbírku povídek, která se jmenuje Jablko přešlé mrazem.

Letos mu v Pen klubu vyšla sbírka nazvaná Let do neznáma a na letošním Světu knihy z ní autor počátkem léta předčítal ukázku nazvanou Bratrská trojdohoda proti bratrskému trojspolku:

 

(ukázka) "Onehdy se mě a mladšího bratra rodiče zeptali, jak jsem spolu jako bratři vycházeli, a tázavě pohlédli na mladšího bratra, jestli jsem ho netrápil. Otázka mě zaskočila – už jsem s ní v našem věku nepočítal. Okamžitě se mi v mysli začaly vynořovat všechny situace, kdy jsem bratrovi určitě škodil a nedokázal se ovládnout. Když ho rodiče chválili a mě ne, zákeřně jsem ho pod stolem alespoň kopnul. Když věděl něco, co bych správně jako starší měl vědět já, dostal herdu do zad. Kdykoli nade mnou něčím vítězil, mohl si být jistý tím, že si to odskáče a vyplatí se mu, aby mě příště nechal vyhrát."

Na pozadí vzpomínek z klukovských výprav na pražské nádraží vypravěči připadá, že sourozenci jen ubližoval. Určitě ne všichni rodičové po tolika letech vyzvou svoje děti, aby si v rodinném kruhu na dospívání zavzpomínali, a ještě k tomu na rovinu, otevřeně a bez servítek. Ale třebaže vypravěčova rodina asi není typický základ českého státu, zprostředkuje nám prozření tak autentické a všeobecné, že i na posluchače Bratrského trojspolku přeskočí jiskra poznání:

(ukázka) "Bratr ovšem dlouho nepřemýšlel a řekl, že z jejich otázky má docela radost – ó ta hrůza! Protože konečně má důvod

a příležitost říct, co by mohlo až do naší smrti zůstat nevysloveno. Chce mi tímto dodatečně poděkovat za skvělé dětství, které se mnou prožil a na které má samé krásné vzpomínky … Škoda jen, pokračoval bratr, že ty jsi tak hezké dětství vinou staršího bratra mít nemohl. Protože to , co náš starší bratr dělal tobě, jak tě trápil, bylo hrozné."

A kde že je ta slibovaná jiskra poznání? Prostřední bratr - vypravěč, který se až dosud považoval za mučitele, se tak až nejspíš po šedesátce dozvídá, že byl sám nejstarším bratrem považován za přítěž. Úplně stejnou za jakou považoval bratr

a mladšího! A v této jeho epifanii si i čtenář uvědomí, že jsme přece všichni tak trochu prostřední sourozenci – v tom smyslu, že na něco navazujeme, něco předáváme, ale sami sebe v těch vztahových transakcích a přenosech vidíme pokaždé jednostranně a jednosměrně.

A protože jsem sám před lety na otcově pohřbu potkal mladší sourozence z novějšího otcova manželství a zároveň si poprvé v životě vyměnil i pár slov s nevlastní sestrou starší z otcova svazku prvního, najednou jsem

zjistil, že jsem jí nejspíš ztělesňoval staré křivdy, které jsem do té doby sám ublíženě promítal na jinou adresu. A právě tenhle nadčasový náhled na sebe sama mi umě vrátil Ondřej Vaculík. Všichni jsme nejspíš prostřední a jedem v nějakém tom trojspolku.

Jan Čáp

Světlana Lazarova a Ondřej Vaculík představili svou tvorbu na Světě knihy 2022 v programu PEN klubovna.

RUBRIKA SETKÁNÍ S KNIHOU

BIBLE OSAMĚLÉHO ČLOVĚKA

Gao Xingjian

Prosím, neočekávejte zde odbornou kritiku nebo podložené vyjádření znalce. Jsem jen člověk, který rád čte. Knihy jsou pro mne důležití životní partneři, konfrontace s nimi tvoří notnou část budování a proměn mé osobní identity i integrity.

Zní to hezky? Je to prostě pozvání k rozpravě.

Autor tuto knihu napsal v roce 1998; v roce 2000 dostal Nobelovu cenu. Česky se objevila v roce 2012 a přeložil ji Denis Molčanov.

Pro určitý okruh to byla duchovní událost – a dokonce neprošla bez povšimnutí. Před několika lety na ni upozornil časopis Respekt, ukázku z knihy uveřejnil v jedné ze svých literárních příloh. Přečetla jsem si ji tehdy, k seznámení s celou knihou mne však nezlákala. Byla zvolena z prvních třiceti stránek knihy, prakticky z úvodní kapitoly. Je to rozhovor čínského intelektuála-emigranta s temperamentní a tápající ženou, která v sobě kumuluje a koncentruje bolestná ohniska Západu: Německá halachická Židovka (tedy její maminka byla Židovka), profesionálně úspěšná a svobodně a sebevědomě nakládající se svým tělem….a přesto… a přesto…

Konversace se odehrává v posteli, je obratně a šťavnatě psána. Ti dva se sejdou, ale jen na pár nocí. Nemohou spolu skutečně být! Je to však skutečné setkání: otevírá, alespoň formálně, prostor pro introspekci, pro ony vzpomínky, před kterými emigrant prchá.

Hm, hm, hm, řekla jsem si tehdy. Promyšlené a šikovné a nemusím u toho být.

Potíž je v tom, že za těmito třiceti stránkami následuje čtyři sta dalších a pak ještě rozsáhlá a obsažná esej překladatele.

A teprve pak se zvolna dozvídáme, o co tady jde. Proč je ten člověk z názvu knihy sám a proč je úžasné, že je vůbec člověk.

Budu zde raději vcházet z eseje, kterou doprovodil svůj překlad Molčanov. Měl delší čas o tom přemýšlet a formuluje precizně.

Orwell napsal knihu 1984, své „neuvěřitelně věrohodné podobenství“, jak je nazývá Molčanov, v roce 1949 jako mrazivou předvídavou fikci. Bibli osamělého člověka je možno číst jako historický text, jako hrůzný popis hrůzných, šílených – pro nás stěží představitelných – událostí čínských dějin dvacátého století, z nichž není pro účastníky úniku. Příběh totality

a totalitarismu, který nás tak zahlcuje, že už mu ani nechceme naslouchat.

Pozor, to je důležité: co je za hranicemi snesitelného, představitelného, to prostě – ze zcela pochopitelného zájmu

o sebeochranu, o přežití – nechceme poslouchat. Ono nás to otravuje a nudí, jsme ochotni tu knížku prostě v půli odložit nedočtenou…

Je dobře, když nás Denis Molčanov upozorní na to, co by našemu západnímu, netrpělivě těkavému vnímání mohlo uniknout – teď cituji:

Autor nás uvádí…“ za historické okolnosti celého příběhu, do souvislostí sahajících k samé podstatě lidského bytí. Z tohoto pohledu je Bible knihou nikoliv historickou, nýbrž v pravém slova smyslu existenciální. Osobní zážitky ze společenské katastrofy, skvostně nazvané Velká kulturní revoluce, slouží dramatikovi, malíři, prozaikovi v jedné osobě jako rámec dramatu mnohem hlubšího – boje o přežití a nekonečného putování zpátky k sobě samému, od zprvu nenápadného uvíznutí

v marasmu všudypřítomné ideologie přes ztrátu osobní svrchovanosti, soudnosti, až po její namáhavé dobývání zpět (na úkor společenských vazeb a v nich existujících jistot.)“

Konec citátu. A teď vlastními slovy:

Hrdina knihy prokázal neuvěřitelnou vnitřní odolnost, resilience, hodnotu nad hodnoty, že si v prostředí a situaci, která přinutila ne pár nešťastníků, ne tisíce ani miliony, ale miliardy žít redukovaném stavu pouhé snahy přežít, v redukci na animalitu, v níž je všechno, natož důstojnost, morálka a jakási pravda, nepojmenovatelným přepychem. Uchoval si – dík původní až zázračné vloze – anebo se k ní postupně propracoval ? – schopnost být jako myslící jedinec, schopný soustředit se na své vnitřní já. Být samostatnou bytostí, schopnou pozorování, soudu, závěrů a jednání. Za tento neuvěřitelný úspěch něčím zaplatil:

Schopností odevzdat se druhému v důvěře, schopností skutečného spolužití v lásce. O niž by stál, po níž by toužil! Historie jeho citového života je opravdový thriller (představivosti literárních gurmánů nabízí hrůzné a krásně popsané propasti) odehrávající se ve společnosti, v níž se schopnost mezilidské důvěry, základu vztahů, zřejmě poškodila až do…čeho? Neexistence?

Proto zůstává osamělý. Vzdor vší úžasnosti. Ale zůstává – živý, duchový, tvůrčí člověk.

To je pro mne veliké, vzrušující poselství. Hic Rhodus, hic salta. Ne každý z nás je tvůrčí velikán, bojující s příšerami dějin. Stačí jen prosté toxické prostředí – rodinné, české, dobou dané – aby nás srazilo na kolena a drátem nám na krk přivázalo cedulku oběti nebo kata (nejspíše obojího zároveň), šaška a nedomluvitelného pitomce. Tak je skvělé, že u toho není nutno zůstat!

Jak vidno!

Apropos, kdo je Denis Molčanov? Wikipedie mi toho o něm mnoho neprozradila, leda, že přichází z Paříže a má co říci. Povídejme si tedy…

Olga Walló

by měla být místem rozpravy literátů – nebo prostě čtenářů, které těší si sdělovat zážitky z četby – v jakémsi virtuálním místě rozprav, v pomyslném setkávání, v kterém nás dobře vyučila doba covidová. Zdvihněme skutečné číše vína ve virtuálním přípitku na naše relativně proslulé předchůdce: na účastníky jisté dávné Hostiny: byl mezi nimi jistý Sokratés, zapsal to jistý Platón. Mládí sluší skromnost, ale my nejsme mladí, a podcast je

i místo …nevážnosti… nadsázky… zkrátka nestydaté svobody.

Představujeme zvukový archiv PEN klubu

Sérii hlasových vizitek začínáme autorem poněkud netypickým - není přece úplně běžné, aby spisovatel PEN Clubu byl navíc ještě dramatik, režisér, a dokonce herec, jehož tvář i postava jsou veřejnosti známé z filmů, divadelního jeviště i televizní obrazovky….

 

(ukázka) Kolem nás se na koních přehnala skupina jezdců, patrně nějakých rytířů, něco jako Dürerovi apokalyptičtí jezdci. Maminka mi pevně sevřela ruku a přitiskla se ke mně. „Neboj se,“ povídám konejšivě. „Nikdo ti nic neudělá, já se o tebe postarám. Vždyt jsem přece tvoje děcko, tvůj syn. Já tě budu chránit a kdyby něco, i života za tebe položím.“

 

Možná i po hlase poznáváte, že dnešní ukázka ze zvukového archivu patří Arnoštu Goldflamovi. Kromě jednoho snu o vlastní mamince pro vás ale načetl i svoje populární pohádky - nezapomeňte, že prestižní literární cenu Magnesia litera získal v roce 2005 právě za nejlepší českou knížku pro děti a mládež! Ochutnávku tedy vybíráme z příběhu Pozdní chlapec, který je aktuální i v dnešních časech nízké porodnosti:

 

Pozdní chlapec

(ukázka) Je tomu již dávno, v jednom malém městečku žili byli postarší manželé. Jedna žena a jeden muž. Byli už dlouho spolu, měli se rádi, i když nebyli bohatí, ba spíše chudí. Bydleli v malém domečku, ale po ničem větším ani netoužili. Jediné, co by si byli přáli, bylo dítě. To se jim ale dlouho nedařilo. Modlili se, navštěvovali různé bylinkářky, kořenářky i u nějakého toho doktora byli, jenže jim nikdo nepomohl. Všechno bylo marné. Byli z toho velice smutní a už to skoro vzdali a smířili se s tím, byť neradi, že děti asi mít nebudou. Jednoho dne ale měli oba stejný sen: Zdálo se jim že z řeky, která tekla kousek od jejich domku, vyskočila žába. Byl to vlastně žabák a řekl: „Je mi vás líto. Už dlouho pozoruju, že toužíte po dítěti, ale zatím jste se ho nedočkali. Zdá se dokonce, že jste ztratili naději.  Já ale stojím při vás a chci splnit váš sen. Na břehu u staré vrby roste čarovná květina, která jen jednou v roce, v létě, právě v noci, kdy se červenec mění v srpen, rozkvétá modrými květy. Když o půlnoci tam na tom břehu natrháte ty květy, uvaříte

z nich čaj a oba se z něho napijete, dopřeje vám Bůh syna. Dobře o něho pečujte, těšte se z něho a on vám vaši lásku jednou oplatí.“

Pak zase v tom snu skočil žabák zpátky do vody, jen se na hladině tekoucí řeky udělaly kruhy a pak zmizel. Ráno si pak oba řekli, co se jim zdálo a že měli úplně stejný sen a že to nebude jen tak obyčejný sen.

 

Zajímá vás, jak pohádka Pozdní chlapec pokračuje a čím končí? Arnošt Goldflam ji dopoví v audio a video archivu českého PEN klubu na adrese penklub.net. Z ní vám budeme pravidelně představovat i další současné autory.

Jan Čáp

Autorské čtení Arnošta Goldflama

lze najít ve Videoarchivu PEN klubu na

https://youtu.be/7qXLlwbYYXg

Novinky z centra PEN v Londýně

Mezinárodní PEN se pod novým vedením má čile k dílu. Dovolím si zde připomenout, že naší novou předsedkyní je Olha – píše se to takhle – jak se to vyslovuje, tím jsme si chvíli lámaly hlavu, ale, jasně : Je Ukrajinka, tak to bude patrně „Mucha“, paní Mouchová, prostě!

Covid nám nadělil věci nové, mimo jiné nás volky nevolky naučil a přiměl střetávat se na dálku, přemoci bazální nechuť, archetypální pra-nechuť k novinkám, která mnohé z nás drží v drápech.) 11. a 12. června jsem se takhle na dálku zúčastnila webináře – na téma Strenghthening our languages in time of repression, neboli Sílení našich jazyků

v době útlaku.

Bylo to extrémně zajímavé: dva dny jsem mohla poznávat řadu intelektuálů ze zemí, jež vlastně jen umím jakž takž najít

na mapě. Každý z nich přinášel svůj příběh, závažný a někdy hodně drastický. Hodný zájmu a respektu.

Hrnou se na mne nová jména – nevadí, že si je nedokážu zapamatovat, o tom to není! – pátravě se vpíjím očima do – pro mne nových, tam doma zřejmě proslulých – tváří. Nevědět není hanba, hanba je netušit, že nevím, tedy nemít šanci se dozvědět!

Od Basků přes Barmánce až k literátům Zanzibaru zaznívá jeden hlas, hlas nám podivně známý:

Národní jazyk je důležitý, je to živé politikum, je to emocionální poselství, je to klíč k vzdělávání lidových vrstev, je to zdroj inspirace a kreativity, je to nepominutelné dědictví…je to…je to vše, s čím by nadšeně souhlasili – už téměř před dvěma stoletími – Václav Matěj Kramerius a Božena Němcová.

A pak nás to učili ve škole tak usilovně, až jsme si o tom na několik generací odvykli přemýšlet. Až teď … se to opět stává tématem diskursu. Takže:

Jazyk útlého dětství, jazyk chůvy, jazyk rozpočítadel  a prvních vtištěných, tedy doživotních asociací: o významu tohoto klíče k prastarému, základnímu, nezvladatelnému, všemocnému světu emocí, systému, v němž nedotázaně vnímáme

a soudíme, sporu jistě není. Je třeba ho kultivovat, rozvíjet, učinit jazykem literárním….aby se národ, který jím mluví

a dýchá, snáze emancipoval, rozvíjel a kultivoval, aby ze sebe vydával to nejlepší, to specifické.

Což zajisté. Všichni nás tu o tom přesvědčují anglicky. Anebo francouzsky, anebo španělsky. Liší se jenom přízvukem.

A někteří – ti profesionálně obdivuhodní – tyto jazyky elegantně střídají.

Co se to tu děje?

Před očima nám vzniká nová kulturní entita. Lidé, kteří musejí být nejméně bilingvní, aby jejich hlas byl vůbec slyšet,

a to nejen na mezinárodní úrovni. I tam, u nich, doma.

Před očima se nám rodí nová národnost: poznáváme je prostřednictvím angličtiny, ale oni sami v sobě vedou diskurs

v živlu jiného, vlastního, inspirativního jazyka. Představují pro nás mosty do jinosti.

Vlastní jazyk je skvělá věc, idea zaslouží všestrannou podporu, obdiv a úctu. Tímhle zápasem už naše řeč – čeština – vítězně prošla. Bohužel se jí to povedlo až příliš dobře. V záchvatu iracionálního nadšení jsme pozbyli dvojjazyčnosti, která byla pro českou kotlinu samozřejmostí po tisíc let.

Boženu Němcovou a Václava Matěje Krameria by tohle nikdy nenapadlo, kdyby jim to někdo řekl, napřed by neuvěřili

a pak by zavyli hrůzou. Odsoudili jsme se k omezenosti, k malému trhu, k nemožnosti vzletu. Dokud se nenaučíme dobře anglicky! A to není tak snadné a náš jazyk je těžký, nebude nejsnazší ho trošku pustiti k vodě? Nechat ho, tak říkajíc lidovým vrstvám?  

Dá se to vyjádřit i hůře, ale smysl je jasný.

Tohle je hozená rukavice k diskusi, k hádce, k tvůrčímu střetu. Na tomhle emočně výbušném poli, ovládaném amygdalou, správné řešení není. Také to není sudoku. Vztah k jazyku je živá, pulzující kreativita.

Chtěli bychom se na tomto místě zaměřit na láskyplné a pozorné rozbory češtiny jako rodného jazyka, se kterým a ve kterém pracujeme. Chceme se zabývat jazykem okleštěným a pokleslým i jazykem umným a vznosným. Heideggerovským myšlením z jazyka. Prosíme o vaše náměty.

Nemáme prostor, kapacitu ani vzdělání na shrnující díla a syntetické soudy. Otvíráme jen diskusi, chcete-li literární klábosení u pomyslné sklenky vína. Otcové zakladatelé PEN klubu by, tuším, soudili, že je to činnost smysluplná. Tak říkajíc v stanovách zakotvená.

Jazyk je spjat s jádrem naší osobnosti, toho, co jsme a čím žijeme, tak bezprostředně, že v této rozpravě správné vědecké

a všeobecně prosazovatelné názory prostě nejsou. Jsou jen fasety osobního a etického, hluboce cítěné otázky dobra, zla

a pravdy.

Mimochodem: na úplný závěr tohoto velice přínosného webináře (materiály jsou k němu k dohledání webových stránkách PEN) a vlastně už po oficiálním zakončení vyzvala předsedkyně Olha Mukha ještě několik diskutujících. Byli to autoři různých národností z území bývalého Sovětského svazu. Působivě – každý jinak, každý za sebe a přece stejně – jeden po druhém říkali:  Vyrostl jsem obklopen ruštinou – doma se mluvilo rusky – ale dnes, dnes mě zajímá můj vlastní jazyk! Rusky už nepromluvím! Dost!

A říkali to všechno anglicky.

OW

CADENA MAGICA - KOUZELNÝ ŘETĚZEC

Cadena Magica (Kouzelný řetězec) je spolek, který funguje od roku 2019, výsledky naleznete na adrese cadenamagica.com

Původní záměr je dnes už pasé, zabil ho covid. Chceme činnost obnovit na jiných, levnějších a provozně jednodušších základech.

Princip: Básník přečte vlastním hlasem ukázku své poezie. (Předpokládáme, že ve svém rodném jazyce – lze natočit na mobil, praxe ukázala, že výsledná kvalita je zcela postačující. Uveřejníme tento záznam + krátkou vizitku básníka + text díla

v originálním jazyce a v překladu do jiného jazyka + vizitku a portrét překladatele (vycházíme z předpokladu, že překlad básně je samostatným tvůrčím činem)

Autor originálu by (za uveřejnění) měl dodat text i v překladech do dalších jazyků, existují-li,

a podílet se nějak na rozšíření sítě: např. přeložit báseň někoho jiného do svého rodného jazyka nebo zprostředkovat další překlad, zkrátka navázat řetěz.

Smysl: v překladech se báseň proměňuje, také způsobů interpretace je hafo, ale to jsou proměny legitimní, nelze jinak, už proto, že každý člověk je ve svém vnímání jedinečný a sdílení emocí nelze podřídit striktnímu řádu(či kvantifikaci), vždy jde však o inspirační pole – a podnět k zamyšlení a kulturní výměně.

K tomu účelu slouží rubrika Komentáře pod každým uvedeným dílem. Je to příležitost k zamyšlení, chvále, haně, upozornění na nezdar nebo naopak vtipné řešení… téma pro studenty translatologie…

Nejde o primitivní lajkování, ale o sdílení myšlenky – jednoduše, svobodně a bez následných postihů – k intelektuálnímu rozhovoru, k virtuální návštěvě café Rotonde, tak říkajíc. Technika nám to umožňuje, proč ji nevyužít?

OW

ETYMO+ESKYMO
Proč vojáci střílejí pif-paf?

Už v čase, kdy se hodinářům říkalo ještě orlojníci, popisoval se jemný klapavý zvuk mechanických chronometrů jako tikání. Ťik ťak, ťik ťak A třebaže to tady dobovou nahrávkou neprokážeme, všechny indoevropské jazyky se shodly na tom, že kyvadlové hodiny dělají tik-tak. Minimálně od 19. století není výjimkou ani Staroměstský orloj.  Tik ťak, tik ťak. Proč jsou si ale v tomhle všichni na světě zajedno? 


Vypadá to,  že  hodinový tikot, ale i další zvukomalebné dvojice jako například zvonivé bim – bam, palebné pif – paf  nebo odrazové ping–pong – říká se jim odborně ablautové reduplikace – využívají ve všech lidských jazycích jedné artikulační zákonitosti. I  čeští mluvčí ji používají, aniž by si to uvědomovali: 

 

Krátkých samohlásek má čeština 5 - a rovnou si je seřaďme odpředu dozadu podle toho, kde se v české puse artikulují :

i, e, a, o, u. 

 

Vystihovat zvukové odlišnosti  jejich střídáním – fičení a fukot rozlišují jiné větry například – přitom vždy probíhá odpředu dozadu. Abychom v tom neměli mišmaš, říkáme prostě napřed miš a potom maš.  A pomocí tohoto zvukového triku tlumočíme si veškerý okolní svět:

V odrazech míčku skákajícího přes síťku na zeleném stole proto slyšíme napřed ping, a potom pong, jak dobře vědí kluci, kteří při hře na vojáky nikdy po sobě nestříleli paf– pif, ale vždycky pif-paf . A ví to dokonce každý osel, který jinak než íá ani nehýká - i proto se Medvídek Pů kamarádí s Íjáčkem a ne Ajíčkem.

Proto tancujeme na parketu hip-hop, podobně jako naši dědečkové nechodili do tangl- tinglu, ale tingl -tanglu – nebo o něm alespoň se Semaforem zpívali. Šněrujeme cestu domů cik- cak jako oni anebo se procházíme jen tak křížem krážem. A když už něco rozmlátíme napadrť, bude to i v češtině dočista na cimpr – campr. 

 

Ablautové reduplikace střídající vždycky napřed přední a potom zadní samohlásku platí i pro názvy filmů  jako americký King Kong nebo francouzské Piti piti pa, a řídí se jimi i chytlavé názvy sladkostí jako jsou bonbony tic tac a čokolády Kit-kat. 


A samozřejmě ho respektuje i relativně nová mobilní aplikace a sociální síť TikTok. To už ale připomínáme jen na důkaz jeho životaschopnosti – tohle pravidlo, o které ani nevíme, je prostě ťip-ťop.

 

(Vybíráme z Etymo a Eskymo, pořadu o dobrodružstvích etymologie a historii českých slov. Znění celého pořadu Jana Čápa je k dispozici na stránkách etymo.cz)