top of page

PENCAST srpen 2023 - texty

darujme logo.jpeg
Sbírka PEN klubu na Darujme.cz.jpeg

Co je nového v Mezinárodním a v Českém PENu?

Určitě je hodně toho, o čem se chceme více dozvědět, na čem se chceme podílet a k čemu chceme přispět vlastními nápady. My jeden takový máme… a v příštím čísle na něj určitě přijde řeč. Až zase začne sezóna

a vrátíme se do školy!

Vrcholí dovolené, všichni neustále někam odjíždíme… leč někteří i přijíždějí.

Třeba z Františkových Lázní dorazila Alenka Vávrová i se svou suitou,

a rovnou parníkem! Ujišťuji vás, že slyšet Vltavu hranou na harfu na vlnách

opravdové Vltavy pod Karlovým mostem je impozantní, impresivní,

imperátorů hodný zážitek. Básníci na Lodi bláznů. Inspirativní, samozřejmě.

Poezie je vážná věc.

 

V pátek 28. července se uskutečnila výjimečná umělecká událost: mnohými oceněními ověnčená spisovatelka a členka PEN klubu Alena Vávrová pokřtila botelu Albatros svou nejnovější sbírku básní

s poetickým názvem Ohnivá panenka. 

 

EH: Dnes jsme se ocitli na Lodi bláznů, která je součástí křtu básnické sbírky spisovatelky Alenky Vávrové. 

AV: Dobrý den. Jmenuji se Alena Vávrová jako spisovatelka. Jinak mám opravdu v občanském průkazu Alenku, takže jste se spletla i nespletla.

EH: Děkuji a zeptám se, o čem sbírka Ohnivá panenka je?

AV: Jé, Ohnivá panenka, o čem by asi tak mohla být? O ohnivých panenkách v nás!

EH: Moc děkuji, a co pro vás její název znamená?

AV: Znamená hodně, protože to je vlastně člověk, který se nepoddává. Ohnivá panenka, jak zaznělo i při tom křtu, dělá všechno možné, ale také zapaluje ostatní, nějak jim pomáhá. Prostě ohnivá panenka je něco jako takový ten kolibřík, ale zároveň i kůň, který dře.

EH: To je krásné. Vaše básně jsou charakteristické svým humorem a životní moudrostí. Kde nejčastěji sbíráte inspiraci?

AV: No kde jinde než v životě? Prostě to jinak ani nejde. Jednou o mně někdo řekl, že jsem taková čistička, která sbírá i všechnu i špínu světa, a že to v sobě nějak zpracuji a na konci toho procesu, že ze mě vyjde báseň. Možná, že to tak nějak je.

EH: A dnes tu tedy křtíme, nebo už byla pokřtěna vaše už osmnáctá sbírka poezie (doufám, že počítám správně).

Od vaší prvotiny s názvem Druhotina uplynulo zhruba 37 let...

AV: Ty vole, to tam může zůstat... Nevymažte to, prosím vás.

EH: Dobře, dobře. Jak byste charakterizovala vývoj své tvorby?

AV: Piju lógr a posléze z něj věštím. Zlo nelze hladit od malička po hlavičkách, zlu patří rána pěstí, nebo snad chlebem?

EH: Moc děkuju.

Ptala se Eva Havrlová.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Foto: Jiří Hubený

Další fotodokumentaci z Lodi bláznů najdete např. na: facebook.com/jiri.hubeny.35

alena vavru.jpeg
Lod blaznu foto Jirka.jpeg

Ohnivá panenka na Vltavě

Ondřej Vaculík: Pár slov o KGB

„Moskva během celých šedesátých dávala najevo rostoucí obavy z vlivu Západu

na sovětský blok. Hlášení KGB uváděla, že západ se zapojuje do rozsáhlých aktivit

v politické a ideologické sféře proti socialistickým zemím ve snaze přesvědčit jejich

obyvatelstvo o nadřazenosti západního způsobu života,“ – To je citace z bezmála

sedmi set stránkové publikace s názvem Neznámé špionážní operace KGB,

Mitrochinův archiv. 

 

Moskva nejen během celých šedesátých let, ale i v dnešní době dává stále více najevo

obavy z vlivu Západu na ruský blok, což se možná nyní ještě stupňuje.

Obsáhlou publikaci o KGB vydala Akademia, nakladatelství Akademie věd České

republiky už v roce 2001, Ale tehdy tato kniha nevzbudila velkou pozornost, protože

se mohlo zdát, že po rozpadu Sovětského svazu jde o téma neaktuální, uzavřené

a určené spíše pro čtenáře orientované na politickou represi.

Publikace sleduje vývoj KGB od roku 1917, kdy to byla Čeka, přes dlouhé období NKVD od roku 1922 až po současné KGB od roku 1954. O vznik publikace se zasloužil bývalý agent KGB Vasilij Mitrochin, jenž shromažďování podkladů se věnoval v Sovětském svazu dvanáct let a riskoval při tom život. V kanceláři KGB v Lubjance měl na starosti prověření a zapečetění přibližně tří set tisíc složek archivu zahraniční rozvědky, z nichž opisoval na papírky, které tajně vynášel přes vrátnici, například v botách.

Tak se také dozvídáme, že Lavrentij Berija, třetí a nejkrutější šéf KGB, když byl po Chruščovově převratu v roce 1953 popraven, nebyl odsouzen za spáchané činy během své kariéry, ale za smyšlené spiknutí britských a dalších západních zpravodajských služeb s cílem „oživit kapitalismus a navrátit vládu buržoazie“. To aby se soudruzi, kteří ho soudili, se nedostali do žádné spojitosti s jeho skutečnými činy. Zároveň je to výstižný příklad způsobu práce KGB.

Dále čteme: „Pokaždé, když Rudá armáda intervenovala v nějakém vzpurném komunistickém státě při znovunastolení prosovětské linie - v Maďarsku 1956, v Československu 1968, v Afghánistánu 1979 – sehrávala KGB prominentní roli v tom, co bylo eufeministicky nazýváno proces „normalizace“.

Napadá mě podezření, jestli po převratu v listopadu 1989 nyní u nás nedochází k jakési plíživé, plouživé proruské normalizaci, vždyť ruská zahraniční rozvědka u nás stále vehementně působí, dohlíží tu a desinformačními kanály nás ovlivňuje možná víc, než si připouštíme.

KGB sice jako sloužila sovětské politické moci, ale velmi ji ovlivňovala, často politiky manipulovala. Na informacích zpravodajců byli závislí a jiné tak zvaně zasvěcené zdroje neměli.

Nejvíce je to patrné na polských událostech od vzniku Solidarity. Jak má moskevské politbyro postupovat vůči defenzívnímu vedení polské komunistické strany v podstatě určovala KGB. Odpovědnost však nesli sovětští politici, kteří pouze změkčovali návrhy KGB a nechtěli přistoupit na ozbrojený střet. Maďarsko 1956 pořád měli v paměti.

U nás se po srpnu 1968 stal největším představitelem sovětského zla Leonid Brežněv. Ve skutečnosti on to byl, kdo rozmluvil tehdejšímu šéfovi KGB Juriji Andropovovi krvavé potlačení té údajné kontrarevoluce v Československu. Andropov byl velmi krutý vládce, a tak bylo celkem štěstí, že po Brežněvovi tak brzo zemřel.

Už po odstranění Nikity Sergejeviče Chruščova se dral k moci vlivný velitel tajné služby Alexander Šeljepin, Brežněv se jevil příliš přívětivým.

KGB už od dob Beriji vždycky usilovala o to, aby měla přímý politický vliv a činila svá politická rozhodnutí prostřednictvím svého člověka. Což se nepodařilo Berijovi, po něm ani Serovovi nebo Šeljepinovi, ba ani Andropovovi, ale až Putinovi, který od roku 2000 vládne v Rusku železnou rukou.

-OV-

bmid_kgb-mitrochinuv-archiv-nezname-spio-LgN-61454.jpeg

Olga Walló: Konec Nesnesitelné lehkosti bytí

Ne, ne, ne, nesmíme být tak nevážní, voláme se k pořádku! Konec žertů...

konec Nesnesitelné lehkosti bytí…konec Směšných lásek. 11. července zemřel

Milan Kundera, jeden snad ze tří nebo čtyř českých spisovatelů s oprávněným

nárokem na světovost a místo v historii. Kdekdo o něm tenhle měsíc už

napsal kde co, včetně těch, co o něm tak rádi a tak dlouho mlčeli.

 

Vzdejme mu čest a s úctou se skloňme před tím, co dokázal. V emigraci, která

tolik menších světel zlomila, zazářil jako nejpřekládanější český spisovatel, opustil

českou tématiku i jazyk a stal se všesdělným autorem jazyka francouzského. Dílem přerodu byla Nesmrtelnost, psaná ještě česky, ale prvně vydaná francouzsky, následovaly Pomalost, Totožnost, Nevědění a Slavnost bezvýznamných, psané krásnou klasickou racionální francouzštinou hodnou Diderota, řečí, kterou Francouzi obdivují a biflují k maturitě. Naučitelnou, čitelnou i pro cizince a překladatelnou.

To bylo od něho chytré, ať to někdo zkusí po něm!

Na jeho velké knihy, v nichž obsah až magicky odpovídá formě, dosud ještě čekáme. Autor si byl až příliš dobře vědom, jaká potíž vzniká při překladu do jazyka, jenž uměl odmala, v němž byl přece jen a doopravdy doma.

A doma není nikdo prorokem.

Nyní se francouzských děl našeho českého spisovatele jistě brzy dočkáme. Těšíme se a jsme zvědaví, co jim řekne další čtenářská generace.

-OW-

Milan_Kundera.jpeg

Pozvánka na literární setkání ke 100. výročí
spisovatele Jiřího Frieda  

Před sto lety se narodil spisovatel Jiří Fried a v září před dvaceti čtyřmi léty

zemřel, obojí v Prachaticích. Byl členem PEN a PEN se též podílí na

vzpomínkové akci, kterou na jeho počest pořádá 7. září prachatická

Městská knihovna.

Letos na jaře uplynulo sto let od narození spisovatele a scenáristy Jiřího

Frieda. Městská knihovna v Prachaticích pořádá ke 100. výročí jeho narození

literární odpoledne ve spolupráci s Českým PEN klubem.

Setkání se uskuteční 7. září od 14 hodin v Domě seniorů Mistra Křištana,

v Bavorské ulici 936 v Prachaticích. Účast přislíbila spisovatelka Hermína Franková, která se s Jiřím Friedem osobně znala a byli dobrými přáteli, a několik jejích kolegyň a kolegů z Českého PEN klubu.

Jiří Fried se narodil 1. března 1923 v Prachaticích, kde absolvoval čtyři třídy reálného gymnázia, po německém obsazení pohraničí v roce 1938 gymnázium dokončil ve Vodňanech a v Písku. Po válce začal studovat umění

a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, studium však nedokončil a začal pracovat jako dramaturg Československého státního filmu. Od roku 1959 byl redaktorem a pak zástupcem ředitele nakladatelství Československý spisovatel. Vydal několik děl, např. novely Časová tíseň a Abel, prózy Pověst a Hobby. Povídky publikované v souboru Síla osudu a jiné prózy Fried před smrtí zrevidoval a připravil k vydání pod názvem Baroko

a jiné zprávy. Překládal rovněž z francouzštiny a podílel se na scénářích k několika filmům. Posmrtně vyšel soubor dopisů pod titulem Vzájemná korespondence, které si autor v 80. letech vyměňoval s básníkem Janem Skácelem.

Jiří Fried zemřel 13. září 1999 v Prachaticích.

-DM-

jiri fried.jpeg

Etymo & Eskymo Honzy Čápa: Termoska u Thermopyl (a proč jsou homosexuálové "teplí")

Následující příspěvek se týká horka v češtině, a připravil ho Jan Čáp, který zároveň připomíná, že od prvního podcastu PENu uplynul právě rok. K vašim prvním posluchačským narozeninám vám tedy přejeme, ať se s letními teplotami vypořádáte stejně úspěšně jako naše mateřština.

Teplotní rekordy letošního léta nutily člověka zamyslet se nad fenoménem, o kterém psal už jazykový guru Pavel Eisner, totiž nad češtinou termickou.

Bereme už za samozřejmé, když emoce líčíme pomocí teplotních změn, a automaticky mluvíme o chladném postoji, studeném přijetí a mrazivém pohledu. U opačných pocitů rtuť pomyslného teploměru zase stoupá, a tak pozdravy a náruče líčíme jako vroucí, vroucné a vřelé.

A po stupnici Celsia svedeme vyšplhat i nad vodní bod varu, a dobře tedy známe, jak vypadá člověk horlivý, který pro něco zahoří něco podnítí, je zapálený, případně i láskou vzplane. Zdí se mu třeba o žhavých polibcích, a když

ty se nedostaví, bývá zas vznětlivý a snadno se dopálí.

Tepelné dědictví na jazyce nesou ale méně nápadná slova jako podnět, nevraživost nebo žárlení, které je odvozené od žáru stejně jako horko souvisí s hořením a parno zas s horkou párou. Pro starší občany je to letos výheň a pálí to čertovsky, pro mladší je zas vedro ty voe jak v sauně.

Čeština se zkrátka dokáže oteplovat s dobou. S vřelou náručí ostatně už dávno ve složených slovech přijala cizí slovní základ thermo, a tak máme termojaderné elektrárny, termoprádlo i termosku - tenhle slovní základ pochází

z řečtiny, jak dobře vědí u řeckých Thermopyl, které se tak jmenují kvůli horkým pramenům, které tam ze země vyvěraly snad ještě před tou památnou dějepisnou bitvou.

Novověká česká mládež přistupuje k jazyku kreativně, a tak už v konverzaci registrujeme novotvary jako hicparáda, což je něco jako televizní přehlídka zítřejšího vedra na jihu severu i západě Čech.

České vedro je mimochodem příbuzné německému (Donner) wetter i anglickému weather, a podobně jako jejich další bratranec vítr nepatřilo dřív k povětrnostním extrémům - obrozenec Josef Jungmann líčí vedro jako „jasné

a slunečné počasí“ - nebylo to tedy vyložený pařák jako dneska.

Souvisí s emocemi i to, když se o lidech říká, že jsou teplí?

Tohle označení pro homosexuály přišlo také z němčiny, konkrétně ze sousloví „die Warme Bruder“ - teplí bratři,

a když je etymologové vysvětlují, zmiňují obvykle dvě věci:

Německého sexuologa Magnuse Hirschfelda, který tvrdil a snad i naměřil, že těla homosexuálů mají vyšší teplotu, což by to označení „warme“ vysvětlovalo. Ještě blíže pravému původu se ale zdá být jazykověda, která upozorňuje, že teplý i warm neznamenalo vždy úplně to samé, co dnes. I obsahy slov se občas někam vypaří.

Když například Karel Václav Rais mluví o „teplé nevěstě“, myslí tím nevěstu majetnou a až komicky dnes působí příklady z Jungmannova slovníku, mezi kterými se uvádí: „Ten streyc gest teplý, neb má dwa swobodné lány

w pšeničně půdě.“

Slovo teplý prostě znamenalo i „bohatý“ a vedle toho už také to zmíněné, citově přenesené „vřelý nebo vroucí“.

A proč ještě si troufáme tvrdit, že teplí bratři bývali vřelí? Protože podobná proměna významu proběhla

i v angličtině:

Dnes už internacionální slovo „gay“ značilo původně a především vše radostné, bezstarostné veselé a vřelé. Teprve v 19. století získali gay lidé promiskuitní pověst, a když nahlédneme do německého užití „teplých bratří“, zjistíme,

že i v Berlíně se o nich mluvilo v podobně bezstarostných a nevázaně rozpustilých kontextech.

Teprve když se v minulém století ke slovu gay přihlásili ti, které přitahují osoby stejného pohlaví, stalo se slovo gay

i v češtině neutrální – a je tedy bezpříznakové, na rozdíl od hanlivých teploušů, teplajzníků a mužů takzvaně přihřátých.

Obecně jsou ovšem čeští mluvčí spíš celoročně teplomilní. Pochvalují si, když je někde teplíčko jako v peřinách nebo v pokojíčku, a dokonce prý takovému prostředí dávají přednost před čerstvým vzduchem – to když říkají,

že je někde smrádek, ale teploučko.

-JČ-

Výroční srpnový PENcast pro vás připravili: Jan Čáp, Eva Havrlová, Olga Walló, Nikola Lišková a Dana Mojžíšová, foto Jiří Hubený.

bottom of page