Texty k podcastu - říjen 2022

Javory zlátnou, u nás v Evropě v našich šířkách zlátnou a v Americe mědění a rudnou. Vítejte u nového čísla našeho podcastu. Už tu máme podzim a máme po volbách, poslechněte si, co si o nich myslí Ondřej Vaculík, chlapík, který má s komunální politikou své zkušenosti:

Ondrej Vaculik k podcastu.jpg

Po volbách jako po výprasku?

og-image-volby-2022.jpg

Volby bývaly soutěží v pozitivních činech, a v čele obcí stanuly osobnosti, které si takové postavení zasloužily svou prací pro obec, pro společnost. Měly značný vliv na její rozkvět.

Po těchto komunálních volbách leckde – a naše městečko nebylo výjimkou – se prodrala do popředí uskupení, která si získala popularitu zejména dehonestováním práce těch, kteří posud se snažili vést obec co nejlépe a nesli odpovědnost

za práci a činy celé samosprávy včetně opozice. Stalo se však, že téměř vše, co samospráva konala a vykonala, nebo oč se snažila, bylo stiženo kritikou a zpochybněno bylo zejména to, co se povedlo: Prý že dílo je předražené, výběrové řízení netransparentní, ovlivněné korupcí. „Radnice“ nedostatečně komunikuje s občany, není schopna řešit nejpalčivější problémy jako je přetížení města dopravou, špatné parkování, nedostatečná údržba zeleně a arogantní chování zastírající neschopnost a pasivitu…

Zejména sociální sítě umožnily rychlé a účinné šíření zlých výkladů, pomluv, výsměchu a lží. Zlo a negace jsou atraktivní. Účinné je zejména nařčení z korupce, vůči němuž není obrany, a společnost, i ta uvážlivější, ji vnímá jako velice pravděpodobnou, vždyť je to stálé společenské téma.

Pochopitelné že lidé chtějí v čele obcí představitele bezúhonné a tak schopné, aby už konečně vyřešili alespoň nejpalčivější neduhy, jimiž obce trpí: zejména parkování, dopravní zátěž, zhoršující se životní prostředí, veřejná doprava, nepořádek

a chabý výkon městské policie zejména v oblasti dopravní kázně. Těžko se vysvětluje, že právě výše uvedené jevy jsou negativními důsledky našich civilizačních výdobytků a životního stylu; na řešení civilizační zátěže nemáme prostředky.

A společnost stále nevrleji klade nesplnitelné nároky.

Tak se v našem městečku prosadila volební uskupení slibující okamžitou nápravou všeho, ba proměnu města v kvetoucí zahradu. V programu jednoho hnutí se například objevilo: Zajistím vám parkování a i veřejnou zeleň. Ono hnutí mělo podobných „odvázaných“ slibů více – a zvítězilo na celé čáře, neboť přislíbilo vše, co bychom si všichni přáli. Občané, voliči by to měli umět vyhodnotit. To by ovšem museli mít o možnostech veřejné správy nějaké povědomí. Alespoň vědět, že se dělí na státní správu a samosprávu. A že do výkonu státní správy samospráva nesmí zasahovat. Například i o zřízení pouhého přechodu pro chodce rozhoduje správce té komunikace, což kromě místních ulic bývá Krajská správa a údržba silnic a Dopravní inspektorát Policie ČR. Mnohé přechody nelze zřídit tam, kde by je lidé nejvíce potřebovali, a starosta

za to nemůže.

Od stále ostouzených činitelů radnice značná část společností odmítá přijímat i věcné argumenty a podstatu problémů ani nechce znát. Vícekrát jsem byl v situaci, kdy mé vysvětlování přehlušil křik nespokojených lidí odmítajících realitu, a žádný dialog nebyl možný. (Nedostatečná komunikace s veřejností?) Častá byla také výčitka, že málo informujeme a podstatné děje zamlčujeme. A my naopak o všem neustále psali a víc psát ani nemohli, neboť už nebylo o čem. - Kdo se nezajímá, nemůže se dozvědět.

U nás zvítězili ti, kteří se programově odmítali seznámit se skutečným stavem věcí. Proč, přemýšleli jsme. Možná vlivem digitálních komunikací v prostředí různých primitivnějších i rafinovanějších nástrojů manipulace a lživých interpretací. Přehršle sociálních médií má na nás vliv a jejich společným znakem je únik od reality, eskapismus. Čímž se otvírá zrádný prostor pro bujení iluzí o „lepším světě“ a pomýlených ideologií, zatracujících současnou realitu. Obecně: Neuskutečnitelné vize nová garnitura politiků nevyhodnotí jako svou chybu, ale jako důsledek absence náležité programové ideologie, vyžadující podstatnějších, radikálnějších společenských proměn – nějaké nové politiky.

V našem městě jsme také očekávali jistou generační obměnu. Zbavit samosprávu zátěže dlouhodobě pošramocených osobních vztahů mezi zastupiteli, obohatit ji o nové inspirace, vitalitu, ozdravět ji a vnést do ní více tvůrčí radosti.

Kupodivu došlo k opaku, a do popředí se prodrali lidé často ještě starší, než jsem já – sedmdesát a více. Vskutku není jim co závidět. – A kde ti mladí jsou? Obáváme se, že na školách se studenti o veřejné správě mnoho nedozvědí; o jejím poslání, struktuře i důležitosti. Že kvalita a výkon veřejné správy určuje stabilitu i rozvoj naší demokracie. Formuje poměry ve státě a kvalitu veřejného prostoru, vytváří společenské klima. Mladí lidé jako by ani nevěděli, z čeho se obec skládá –

- v širším slova smyslu z toho, co do ní její občané vloží. Na radnici pohlížejí jako na relikt minulosti nebo na jakési uzákoněné nutné zlo úředních darmojedů či místních představitelů korupce. Co slyší doma - no nevím.

Každá samospráva je strašně pracná.

Ondřej Vaculík

Kdo chce chápat směšné, musí vědět o tragickém
Pokus o návod k divadelnímu čtení Kuksu

A co se zatím událo u nás v českém centru? Tak třeba 22. září, v předvečer voleb, když mělo léto na kahánku,

v pražských prostorách PEN v paláci Kolowrat četl ze svých prací Vladimír Just, především pak ze studie s názvem Kdo chce chápat směšné, musí vědět o tragickém.

"Kuks, včetně pískovcového divadla Braunova Betlému, moderní Křížové cesty i živého divadla dnešního, je krajinou mého srdce. Člověk tu z lásky, duchovně zhodnotil krajinu. Dnešní multimilionáři a magnáti, co řídí státy jako firmu

a nás v ní drží jako levnou pracovní sílu, jíž si kupují ucpáním huby dočasnými laskominami bez ohledu na následky, dnešní kmotři byznysu, médií a politiky nesahají bláznivému baroknímu magnátovi a disidentovi ani po kotníky.

Co po nich za 300 let, kromě vybetonované krajiny i vybetonovaných duší, asi tak zbyde?" píše divadelní a mediální kritik, teatrolog a vysokoškolský pedagog Vladimír Just ve studii o Kuksu a o hraběti Františku Antonínu Šporkovi, velkém mecenáši umění.

Poslechněte si ukázku v podcastu, celý záznam zajímavé přednášky najdete na https://youtu.be/1XSSLMpME0g

kuks4.jpg

Sudety zase jinak - Michal Novotný
z archivu PEN

 

novotny2.jpg

„Na 140 tisíc utečenců odchází z oblasti pohraničí“ – taková zpráva zní stále aktuálně a možná exoticky, ale po podepsání Mnichovské dohody před 84 lety se týkala této země. V první vlně šli čeští úředníci, pošťáci, policisté i finanční stráž a s nimi samozřejmě místní židé, kteří už dobře věděli, co můžou od mocného souseda očekávat. Zní vám to povědomě? Následující vizitka z archivu Pen klubu patří autorovi, který se k bolestnému tématu naší historie vrací v knize s rozpustilým názvem.

Spisovatelé mívají témata, ke kterým se vracejí, aby k nim ještě něco dopověděli, nebo třeba něco řekli úplně jinak. Knížka letos jubilejního osmdesátníka Michala Novotného Barevné podkolenky (2020, Pulchra) dělá obojí, protože se stejně jako jeho básnická sbírka Z Bábelu paměti (2014, nakladatelství Červený Kostelec Pavla Mervarta) vrací do česko-německého pohraničí.

Tentokrát se ovšem na citlivé místo dějin a činů nevzpomíná ve verších. Čtenář jako by se s Novotného prózou díval přes rameno hlavnímu vypravěči Karlu Richterovi, který pochází z generace autorových rodičů. A spolu pak hledají tajenku vlastního dospívání i existence v příbězích ze smyšlené obce zvané Potočná:

„Tak pamatuješ se krucinál na to, jak se tady na slavnonstech spousta chlapů navlíkla do bílých podkolenek jako symbol, že patří k sobě?“ A když jsem přikývl, pokračoval. „Tak dobře, nesměj se nahlas jako spousta lidí kolem, a já ti teď řeknu něco, co myslím naprosto vážně. Nechal jsem všechny ty podkolenky uplést ve městě - vrtěli tam hlavou proč tolik a proč ta barevnost, ale upletli mi je. Je to moje osobní jediná a dobře vím, jak chabá pomsta, V den Hitlerově smrti, 30. dubna jsem si ty podkolenky navlékl

a obešel v nich celou obec. Lidi, které jsem potkal, se na mě dívaly jako na šílence, za mnou se trousily děti, které evěděly, oč jde, ale rozhodně se jim to líbilo, braly to jako atrakci.“

Jak už asi tušíte, na tragické konce v Sudetech se dá v Novotného próze vzpomínat i se špetkou humoru. Tradiční klišé

o smějících se bestiích tady ovšem střídá moudré pousmání – možná pochází z židovské kultury, ve které Novotného vypravěči nevyrostli a kterou pro sebe ve 30. letech v Sudetech Richter teprve objevuje. Pro mě je asi nejpřesvědčivější,

jak vypravěč rezignuje na to, aby mladé generaci vysvětloval její omyly. I k tak poučenému konci se tedy Barevné podkolenky z PENu umí svou prózou „doplést“.

Jan Čáp

Celý záznam autorského čtení Michala Novotného z knihy Barevné podkolenky najdete na

https://youtu.be/jmJ4z8ZCyvE

Olga na podcast.jpg

Světový kongres PEN klubu
ve švédské Uppsale 

A teď trochu o tom, co se dělo za humny. V Uppsale

se konal 88. výroční kongres mezinárodní organiazce PEN. České centrum tam (po letech) vyslalo svého zástupce a dobře udělalo. Bylo to nanejvýš zajímavé setkání a bylo by zaslepené je pominout. Zejména pro členy PEN! Doporučujeme nanejvýš naléhavě, abychom si uvědomili, jaké organizace jsme členy.

Atmosféra kongresu byla velmi střídmá a pracovní, ve slovníku londýnského centra se tomu říká "snaha o vybalancování“ (efektivnosti vynaložených nákladů). Poněkud s úsměvem se vzpomíná na dobu předválečnou, kdy převládala snaha

o reprezentaci nově vzniklých států a jejich kultury – a ty na ni též štědře přispívaly. Generačně je to zajímavé, pořád je tu dost důstojných staříků, kteří vzpomínají s nostalgií, jaká to bývala čest pro autory světových jmen, být členy PEN a jak tehdy jednali s hlavami států napřímo… Prostě devadesátá léta – ale teď už je to pryč, že?

 PEN se proměnil zásadně, stejně jako se proměnila úloha literatury i mezinárodní scéna. V prvé polovině minulého století se anglosaští a evropští autoři ještě mohli ve svém světě cítit jako nositelé hodnot a morální autority. Na konci třicátých let je politická situace donutila docela nesmlouvavě k vyhranění politických postojů. (Řady PEN tehdy opustili členové německého centra, které zůstalo věrni Hitlerovi. V Londýně vznikla řada exilových center.)

 Nuže, PEN nyní vstoupil do druhého století své existence.

Dnes je to aktivistická politická organizace vedená digitální generací a snahou „VĚREN SVÝM ZÁSADÁM ZASTUPOVAT OPRAVDU CELÝ SVĚT“. Uvažuje globálně a roste hekticky, jednotlivá centra, zastupující – pozor, důležitá změna! Zastupující nikoli státy nebo země, ale jednotlivé jazyky nebo kulturní okruhy! – vznikají jako houby po dešti. „Vzdělaný svět“ už netvoří jen Evropa se Severní Amerikou, ke slovu se dostávají ostatní světadíly – o kterých toho my, čeští vzdělanci, zrovna moc nevíme.

Ke slovu se hlásí tisíce jazyků, je doba národních uvědomění a obrození, tím, čím si prošla čeština a český národ v 19. století, nyní procházejí nespočetná kulturní uskupení. Kongres skýtá fascinující podívanou, od mikrofonu zaznívají všechny angličtiny a všechna utrpení světa, celý černý světadíl od Eritreje k Jižní Africe, Kambodža, Černá Hora, mayské jazyky

v mexickém Chiapas, Nikaragua, Ujguři, vážné, sevřené tváře Ukrajinců a Bělorusů; neřešitelného utrpení je tu zkrátka

k zešílení moc, myšlenka obejmout strázně všech najednou je pro mne náhle hlavu zahlcující, donquijotsky heroická, zdá se!

Musím lapnout po dechu a utříbit si myšlenky.

O literaturu, jak jí běžně rozumíme, už nejde vůbec, inter armas silent musae, ostatně literatura už jistě nemá ten vliv, který mívala. Tento spolek chrání literáty (většinou novináře a veřejné činitele, až druhotně autory) chvályhodně

a s nasazením, stejně jako by jiný spolek stejnými prostředky a stejnou ideologií chránil třeba vymírající bezobratlé. Nebo nosorožce a gorily. Je to logické, odpovídá to formulovaným zásadám PEN a je třeba to vzít na vědomí.

A je třeba si znovu formulovat doma otázku: Proč jsem členem PEN a co od toho očekávám? Odpovídá to mému hodnotovému postoji? Způsobu, jakým jsem ochoten (a schopen) uvažovat?

Co jsem tak týden poslouchala projevy jednotlivých zástupců v naději, že jim rozumím, formulovala jsem si v duchu svou osobní odpověď na tyto otázky.

Tady je:

Do sametové revoluce jsme od každého na Západě, kdo byl ochoten dávat, samozřejmě přijímali. PEN podporoval náš disent, v devadesátých létech obrozené pražské centrum sklízelo plody, pražský PEN zažil dobu své slávy a Havel byl skutečnou světovou morální autoritou. Češi dostávali… pozvání, stipendia, podpory…od šťastnějších, bohatších, byli přece tak skvělí!

Český PEN – ale nejen český PEN, celá česká společnost, na tom nějak duchovně zamrzla. Češi jsou skvělí a mají právo dostávat, mají právo dostávat, protože jsou chudí a jsou skvělí.

Zatím uteklo mnoho vody, celé dvě tvůrčí generace. Každá válka se o sobě domnívá, že je ta poslední. Zdá se, že jsme natvrdlí. Že se pořád divíme, že s koncem studené války dějiny neskončily a ráj, Šangri-la, nepřišel.

Svět je pořád hnusné místo, obzvláště kruté a krvavé. A pořád jsou tam lidé, kteří to chtějí nějak napravit. Chtějí být svobodní a chtějí, aby i druhým, nejen jim, bylo dobře. Dokonce to pokládají za podmínku toho, aby bylo dobře jim samým.

Na kongrese opakovaně zazněla parola, kterou pronesl Thomas Mann v roce, tuším, 1939: „Demokracie je místo, kde se svoboda potkává s rovností.“

To je velmi komprimované vyjádření, hodné mistra. A hodné naší úvahy.

Když tak poslouchám, jak moc špatně se daří druhým… je mi to jedno? Je chytré a pro mne bezpečné, aby mi to bylo jedno? Nebylo by prostě pitomé, kdyby mi to bylo jedno? Nemělo by české společnosti konečně dojít, že už je dávno na druhé straně? Na straně těch, kteří mají dávat, protože jsou bohatí? Protože jsme všichni na jedné lodi a ta má tendenci se potápět? (Což je – vzhledem ke klimatickým změnám – až nechutně doslovné?)

 Tak jak tedy s tím PEN? Zvažte, členové…

Prebendy to nepřináší žádné, ego to nepodrbe... ale je to způsob, jak být v dobré společnosti. Popřípadě dělat správnou věc, být na správné straně v konfliktu, který se týká nás všech: NA STRANĚ NEKONZUMNÍ KULTURY.

Tohle je jen začátek diskuse, kterou pokládáme za podstatnou.

Olga Walló

da634537-8eb9-4258-bcdb-27e475229ee0.jpg

Čekání na Viléma 

Výměna panovníků na britském trůnu připravila češtinářům dilema, kterému se věnuje i následující poznámka Jana Čápa.:

koruna_edited.jpg

Jakmile se v uplynulém měsíci stal britský princ Charles králem Charlesem III., hned několik stolních společností v Čechách hudrovalo a reptalo, když se jazykové autority naší země – tedy onlinová média, televize a Česká tisková kancelář – rozhodly jméno britského krále počeštit na Karla III.

Že prý to v Anglii nedává smysl, jiné panovníky že si takhle neadoptujem a cože si prý ten Ústav pro jazyk český asi myslí, když jen šalamounsky prohlásí, že „obě varianty jsou možné“?

Rád bych se tady ke králi Karlovi vrátil, ale nehodlám obtěžovat opožděnými argumenty. Od toho přece etymologii máme, aby nás poučila a pobavila ne? Zkusme se tedy na české dilema krále Karla podívat v jiném světle. Naskytla se nám totiž

s jeho panovnictvím epochální příležitost mít na jazyku zase svého jedinečného, i když ze zahraničí hned dvakrát vypůjčeného krále Karla!

Příběh, bez kterého by to nedávalo smysl, začal pro Polabské Slovany už dávno, a vyprávěl ho národní buditel Josef Dobrovský, takže se o něm moc nepochybuje. Stalo se to někdy v 8. století v dnešním Německu kde zrovna Slované čelili přesile franckého Karla I. Velikého. Věděli už dobře od Sasů, že proti nim stojí francký KARL a když si jeho jméno - Karl Karl Karl Karl - říkáte takhle pořád dokola – třeba i s vystrašeným respektem Velétů ustupujícího knížete Dragovíta – stane se

i z toho vašeho – Karl Karl Karl Karl Karl - takové krákání, že snadno uvěříte hláskové přeměně, během níž z osobního jména KARL přesmykem vzniklo obecné slovanské slovo pro krále.

Ano, podle Josefa Dobrovského vzniklo slovo král zkomolením jména Karel, a teď se právě Kruh někdejší zkomoleniny šťastně uzavřel a příbuzná slova sedí zas na trůně vedle sebe.

Nevěříte? Těžko se to dokazuje, protože tyhle hláskové rošády probíhaly dávno předtím, než jsme vůbec měli nějakou psanou abecedu. Pokud si ovšem vybavujete, jak i u vás na základní škole někdo říkal VERLYBA namísto velké velryby, případně CEREL namísto celeru - anebo dokonce LEVORVER, budete souhlasit, že škatulata českých hlásek se hejbat ještě ani nepřestala.

Pořád vám proměna Karla v krále připadá nepochopitelná? Ve stejné době se takhle z vrány, které se říkávalo VARONA stal podobně dokonce HAVRAN - ke stěhovavým názvům ptáků se ale v tomto podcastu ještě dostaneme.

Králova evoluce v češtině ovšem pokračovala: Dalším nedorozuměním se z toho slova vyvinuli králíci, logicky už pak třeba kralevic nebo Hradec Králové. Tahle raně středověká zkomolenina se ve slovanských jazycích ujala podobně, jako když se ze římského vojevůdce Julia Caesara stal v Evropě kaiser a u nás císař a nebo muchomůrka císařka

Mohli bychom si krále Karla na jazyku vážit už kvůli vlastní historii. Mívali jsme sice Karla jako otce Vlasti, ale – před tímhle Karlem IV. tu žádný první, druhý ani třetí Karel v Čechách na trůně nebyl. Patron univerzity a nejstaršího pražského mostu se prý při biřmování přejmenoval po svém kmotrovi – francouzském králi Karlovi IV. Krásném alias Sličném. A český král Karel I. Z 20. století měl zároveň smutné přízvisko poslední, jelikož jsme se za něj stali republikou.

Král Karel je prostě v Čechách unikát a vzácnost, kterou si není špatné pěstovat jako druhé ř, protože ani v mocnějších kulturách kingů a konigů tohle nemají. A co si budem povídat, v něčem vynikat potřebujem a taky rádi excelujem v tom, co ostatní neumí.

Anglického krále Karla bychom si tedy mohli v mateřštině hýčkat a v souladu s následníky britského trůnu jednou třeba

i máchovsky zvolat: „Viléme, Jiří, Šarloto!“

Jan Čáp

Pozvánka k pobytu
v Domě bratří Čapků
v Budislavi u Litomyšle

Ach, nostalgie podzimu! Javory zlátnou, rudnou, mědění,

není čas vyrazit do přírody? Nabízíme vám skvělou příležitost, zbystřete zrak i sluch! Na Vysočině poblíž Litomyšle (kulturního to centra!) na vás čeká útočiště českých spisovatelů, Dům bratří Čapků v Budislavi. Houby rostou! Stylový nocleh již od 300 Kč za noc! To jinde nenajdete. Více na webu PEN klubu

Dům bratří Čapků v Budislavi u Litomyšle je otevřený i na podzim (penklub.net)

DŮM BRATŘÍ ČAPKŮ | penklubcz

Cadena magica představuje poezii
a překlady Natalie Nera 

Čeští básníci! Chcete do světa? Chcete být překládáni do nesčíslných jazyků? Vyhledejte odkaz cadenamagica.com! Tentokrát upozorňujeme na Natálii Nera, jejíž próza a poezie se také objevily v několika antologiích. Natálie píše česky i anglicky, překladově její poezie a próza vyšly v ruštině, němčině, angličtině, bangladéštině, španělštině

a rumunštině. V roce 2020 získala za svou anglicky psanou báseň čestné uznání na mezinárodní básnické soutěži v Honkongu The International Proverse Poetry Prize. Více na   

Natalie Nera - CADENA MAGICA

natalie.jpg

Etymo + Eskymo
Obrana ťuhýkova

Pozvánka k pobytu
v Domě bratří Čapků
v Budislavi u Litomyšle

Už jsme dnes v souvislosti s hláskovými změnami narazili na to, jak z praslovanského slova „vorona“ vzniklo slovo „havran“. Ptačí jména jsou totiž v dějinách češtiny neuvěřitelně přelétavá: Konopky bývaly jiřice, z čermáčka se stal rehek, ze zlatohlávků králíčci a slovo čejka původně označovalo racka …

(zpěv ptáka ťuhýka)

Teď ale posloucháme švitoření nenápadného ptáka českých luk a hájů, který se jmenuje se ťuhýk obecný, ale je to tak skromný hrdina, že ani

nepípne o tom, jak moc mu české přírodopisné názvosloví ublížilo. My zde ovšem příběh jeho velké křivdy všem vypovíme - i těm, kteří neznají spojitost mezi ptáčkem, který jako poslední v červnu do Čech přilétá, a krvelačným lovcem lebek

v Melanésii nebo americkým indiánem opásaným skalpy.

(nápověda : indiánský pokřik)

Ano, spojuje je láska k loveckým trofejím. Možná jste ostatně v trnitém křoví sami narazili na napíchnutou kobylku nebo broučka, které si tam ťuhýk vyvěsil. Chce upoutat samičky, které před zahnízděním vybírají partnery? ptají se ornitologové. Třeba si ulovené brouky vyvěšuje na hladové časy, jako strejda štangli salámu do spížírny?

Nebo klidně obojí najednou - vždyť vedle nabodávání brouků na trny umí ťuhýci rozsápat užovku nebo rozklovat hraboše. K tomu ostatně mají zahnutý zobák jako dravci. Zatímco německé názvosloví zdůrazňuje jejich loupeživost a říká těm raubířům -Raubwürger), Britové poukazují na jejich bojový pokřik – anglický shrieker je totiž křikloun. Latiníci mu pak přezdívají řezník (lanius), jelikož v cizích hnízdech loví i holá ptáčata. A ze stejného důvodu mu brněnští lovci zpěvného ptactva říkali ještě v minulém století také masojídek.

A jeho dravčí povahou se dostáváme k dnešnímu jádru věci: Mezi domácími pozorovateli se totiž o ťuhýkovi s uznáním traduje, že když na to přijde, nebojí se z hnízda vypudit ani drzé straky! Proto se mu také ještě v českém středověku říkalo strakopúd.

Ale moment! podívíte se. Jak si ho mohli ptáčníci plést s pověstným lékařem stromů, pestrým šplhavcem strakapoudem? Právě ona strakatost dnes známějšího ptáka svedla bohužel český lid k tomu, že zasloužené a těžce vybojované jméno neoprávněně přenesl na pestrobarevného hledače kůrovcových larev.

Jak se taková proměna u našich přírodovědců asi stala? Jelikož němčina strakapoudům říká Bluntvogel (strakatý pták)

a Rusové zas djatel pjostryj, rozhodli jsme se pod jejich vlivem – a možná tady hraje roli i nízké národní sebevědomí – ,

že i my Čechové aby tedy nedošlo k omylu - jim budeme raději podle strakatosti říkat strakapoudi. Takhle rozhodli ve městě obrozenci bez ohledu na to, kdo po staletí v českých hnízdech hrdinně pudil straky a kdo ne. Pro bojovníky prostě nemáme dost uznání, jsme trochu nevděční a naše mateřština bývá toho někdy důkazem.

Nové jméno ťuhýk pak bývalý strakopúd získal prý podle svého „ťuvíkání nebo ťuhýkání“, které údajně vydává, ale to jsou spíš jen domněnky a zpětná alibistická vysvětlení. Za časů Jana Ámose Komenského – jak dokazuje jeho učebnice Dveře jazyků odevřené – se totiž ťuhýk říkalo zase sýčkovi.

Jan Čáp, etymo.cz