Texty k podcastu - listopad 2022
A máme tu další podcast PEN! Vychází 7. listopadu, v den, jak si starší mezi námi vzpomenou, dávných rituálních oslav VŘSR, Velké říjnové socialistické revoluce. Absurdita v tom skrytá nás provázela od kolébky, jak hezké je, že o ní – a nejen o ní – dnes můžeme mluvit nahlas!
Tak, copak je nového u nás v pražském PEN?
Co je nového v Českém PEN klubu
Pokud jste propásli některé naše říjnové akce, můžete je shlédnout v Playlistu PEN klubu na YouTube; například záznam z autorského večera spisovatelky Jindry Tiché a čtení z rukopisu její nové knihy Praha v mé krvi. Fascinující příběh o životě v exilu, snaze o přežití a o bolestném stesku po Praze, kde se Jindra Tichá narodila, vyrůstala a vystudovala filosofii. Když byla země v srpnu 1968 napadena sovětskými vojsky, byla nucena uprchnout ze své vlasti a následovat svého muže nejdřív do Anglie a poté na Nový Zéland. Se svým malým synem Petrem odjížděla posledním vlakem, který opustil zemi chvíli před uzavřením hranic...
Video na https://youtu.be/…01I
Autogramiáda spisovatelky Jindry Tiché po autorském večeru Ukázky z rukopisu nové knihy Jindry Tiché četla Kateřina Seidlová- Hrušková, pořad uváděla Libuše Valentová.
V Památníku Karla Čapka ve Staré Huti u Dobříše se v říjnu sešli Markéta Mališová, Alenka Vávrová, Jaroslav Rudiš, Martin Nekola a Zdeněk Vacek na tradiční společné akci Památníku a PEN klubu, aby zde posluchačům nabídli ukázky ze své tvorby o jejich vztahu k cestování.
Video na https://youtu.be/wP-yuqbqWdY
Alenka Vávrová, Jaroslav Rudiš, Markéta Mališová a Zdeněk Vacek při setkání v Památníku Karla Čapka ve Staré Huuti
Bývalí studenti pedagogické fakulty uspořádali na konci října ve Werichově vile vzpomínku na svého profesora, básníka a literárního historika Vladimíra Křivánka, který nás opustil letos v dubnu. Autorovy verše recitoval Jaromír Meduna.
Video: Vzpomínkový večer, setkání přátel Vladimíra Křivánka 2022 – YouTube
Světlana Lazarova a Jaromír Meduna
32. Podzimní knižní veletrh se konal 14. a 15. října v Havlíčkově Brodě v Kulturním domě Ostrov a část doprovodných programů také v Krajské knihovně Vysočiny. Vystavovalo 135 nakladatelů, přišlo asi 14 000 návštěvníků, což je asi o dvacet procent víc než při loňském veletrhu, který byl ještě hodně poznamenaný restrikcemi a obavami
z covidu. Součástí veletrhu byl i autorský prodej pro Ukrajinu, pořádaný Českým centrem mezinárodního PEN klubu
a Krajskou knihovnou Vysočiny. Iniciátorkami projektu byly spisovatelky Lidmila Kábrtová a Alena Mornštajnová, knihy věnovalo a prodávalo 45 autorů a také nakladatelství Host, Albatros, Karolinum, Hejkal a další. Prodalo se 122 knih za celkem 24 400 Kč. Nakladatelka Lucie Řehoříková (Větrné mlýny) po dohodě s předsedou Ukrajinského PEN klubu Andrijem Kurkovem předá peníze ukrajinským spisovatelům, kteří se kvůli válce octli v nouzi.
A nakonec máme pro vás jednu pozvánku na listopad: Ve dnech "Kristových let“, která čas odvál od úmrtí a pohřbu Jana Skácela (7. listopadu a 15. listopadu 1989), zavzpomínáme společně s divadelním kritikem a publicistou Jiřím P. Křížem na jednoho z nejslavnějších našich básníků. Setkání se uskuteční ve čtvrtek 10. listopadu v Café Central, v Rybné ulici v Praze, a jste srdečně zváni.
Mezinárodní PEN: Versopolis
A to není všechno, ještě jsme tu měli jednu vzácnou událost! Na nejtemnějším temném mýtickém Žižkově, ve strmé Krásově ulici se nalézá zajímavý podnik jménem PUNCTUM. V polovině tohoto října byly večery vlahé, listí jemně padalo, a v komunitním centru PUNCTUM bylo lze strávit tři podnětné, ba vzrušující víkendové večery. Pořadatelem pražského Mikrofestivalu poezie je anglista, překladatel poezie, literární teoretik, pedagog filosofické fakulty Univerzity Karlovy, neúnavný intelektuální tvor David Vichnar. Předávám slovo!
David Vichnar: Právě nám skončil 14. ročník Pražského Mikrofestivalu.Koná se víceméně každoročně už od roku 2009. I za kovidové pandemie jsme se konali – i když jen provizorně, virtuálně. Pražský Mikrofestival je každoroční přehlídkou literatury, mluveného slova a performance – videa, filmu a hudby. Zakládáme si na tom, že nás zajímá slovo jako primární médium literatury, ale slovo řekněme v mnoha jeho realizacích – nejen čtené, ale hrané, předvedené, slovo v interakci s obrazem. Mikrofestival rok co rok na tři – čtyři večery přivádí do Prahy na dva tucty básníků, spisovatelů, hudebníků a performerů – a ti předvedou umění slova v mnoha jeho mediálních realizacích. Od svého prvopočátku si festival zakládá na tom, že je dvojjazyčný, nebo, je-li třeba, trojjazyčný. Ta dvojjazyčnost je důležitá; nejen pro autory samotné, ale taky pro nás, pro místní scénu. S překlady nám za ta léta pomáhala řada studentů, zejména anglistiky a amerikanistiky na filosofické fakultě KU, kde se celý nápad zrodil. Všechno toto by nebylo možné bez zaštítění institucionálního, tedy bez jak finanční, tak morální podpory řady institucí. Zde třeba zmínit dlouholetou podporu Ministerstva kultury ČR a v posledních letech velmi důležitou podporu z festivalové sítě jménem Versopolis, které se nám dostává díky kolegovi Aljažovi.
Aljaž Koprivnikar: Jak říkal David, je to plně mezinárodní festival, pracují na něm studenti i další lidé z jiných zemí.
Já jsem Slovinec a pracuji na festivalu také. Jsem hlavní organizátor mezinárodní platformy pro poezii Versopolis –
- a v této chvíli přecházím do angličtiny, protože Versopolis je největší platforma pro prezentaci poezie v Evropě.
V současné době pořádáme ve své síti více různých festivalů poezie, kterých se účastní více než 320 básníků po celé Evropě. Jsem rád a jsem velmi hrdý na to, že mezinárodní festival Versopolis zastupuje i českou literaturu. Každý rok vybíráme dva české básníky z mladší generace, jejichž práce překládá David Vichnar do angličtiny. V této mezinárodní síti hraje Pražský Mikrofestival důležitou roli.
Olga Walló, David Vichnar a Aljaž Koprivnikar: Versopolis je největší platforma pro prezentaci poezie v Evropě.
Tohle setkání mi připadá hodně inspirativní. Váže se k němu hned několik významových linií. Pokusme se tu pestrou tkaninu rozplést.
Duch vane, kam chce a my žijeme v bublinách jak akvarijní rybky. Mikrofestival v komunitním centru Punctum, evropská síť poezie Versopolis …Těsně vedle nás se už druhou dekádu odehrává něco zajímavého, co zcela souzní
s našimi zájmy a snahami…ale dozvědět se o tom musím až ve švédské Uppsale …Už proto je užitečné jezdit na kongresy!
V čem že je to tak zajímavé?
V české kotlině, v Bohemii, se přes tisíc let rozvíjela kultura přinejmenším bilingvní. 19. století bylo svědkem bouřlivého rozvoje „národní ideje“ na celém území rozpadávající se Říše římské jazyka německého, přičemž „národ“ se tu poprvé nedefinoval územím, které obývá, ale jazykem, kterým mluví. Nebo chce mluvit. Vzestup češtiny jako kultivovaného plnohodnotného jazyka byl a dodnes je obdivuhodný, je to náš rodný příběh, citově s ním souzníme. Je to heroický inspirovaný příběh, který vydal pozoruhodné plody.
Některé z nich jsou pozoruhodně trpké. Navazuji tu na myšlenku, nastíněnou v předchozích podcastech: Ve 20. století čeští vlastenci s gustem konečně odhazovali jha, zbavovali se jařem. Nezní to krásně malebně česky?
V uplynulých dnech jsme oslavili další výročí 28. října, vzniku samostatné Československé republiky, která už delší dobu neexistuje, založené jako národní stát „Čechoslováků“, národnosti k této příležitosti vynalezené, v němž se více než třetina občanů, mluvících jinými jazyky, necítila komfortně.
Rozervali jsme zkostnatělá pouta habsburské monarchie – a odsoudili jsme tím zároveň jedno ze světových duchovních center, mnohonárodní, intelektuálně ambiciózní a vysoce sofistikovanou Vídeň k užaslému, lítostivému ustrnutí
a k úpadku. V běhu času se otáčí kaleidoskop a nabízí svými barevnými sklíčky alternativní odstíny příběhu…
Tento úhel pohledu není věru nijak objevný – jen o něm v našem prostředí není obvyklé mluvit příliš nahlas. Kuriózní svátek jsme tedy letos oslavili povedenou taškařicí na Hradě a „nižšími desítkami tisíc“ – to je nový zde úřední obrat! – popletených občanů na Václavském náměstí, požadujících demisi vlády a příjezd Putina na bílém koni, který to všechno vyřeší.
Vyřeší… věru… jako Jezdci z Apokalypsy. Co jsme už jednou – ne, dvakrát, zažili! Teď by to bylo horší, představovalo by
to – pro ty, jimž o nic jiného nejde – pád z větších výšin konzumního blaha.
Tak jsme se vítězně zbavili té odporné němčiny… latinu vyhnali z gymnázií… konečně svoboda, vždyť jsme Češi!
A brzy jsme zjistili, že to bez druhého jazyku nepůjde. Nasloucháme-li dnes jazyku -náctiletých, sype se na nás taková záplava anglicismů, že rozumíme jen stěží. A to i z úst těch, kdo ve škole zdaleka nedostanou jedničku z angličtiny! Jen trochu ambiciózní středoškolák vám poví, že napsat esej anglicky je přece snazší než česky. On anglicky umí, tak co?
Ze svého úhlu pohledu má pravdu, angličtina je stručnější, má podstatně jednodušší gramatiku…a pokud umíme svých šest set slov – těch, co umí i rozlišit i liška! – domluvíme se v běžných situacích hladce. A když umíme těch tři sta slov navíc, tři sta slov profesionálního slangu, která si žádá naše odborná specializace, jsme nadosmrti za vodou.
Doopravdy? Souhlasíte s tím, členové PEN, ctitelé slova?
Prosím, připomeňme si jednu věc: Jazyk, jímž se všichni vzájemně dohovoříme, není angličtina stejně, jako středověká latina není latina Cicerova, ani jazyk římských vojáků, jimž řvali u svých ohňů VIVAT CALIGULA! Je to lingua franca, obecný jazyk obecného dorozumění, chudého slovníku a milionu akcentů, kterému se zdvořilou neproniknutelnou tolerancí („imperiální“, říkají bývalí zámořští poddaní)… rozumějí i Angličané.
Je skvělé, že lingua franca existuje, je dobré ji umět; ale – pokud se chceme zabývat slovem na vyšší než prvotně instrumentální úrovni – je hrozné se s ní spokojit.
A teď pozor, myšlenkový skok na začátek úvahy: K čemu je nám dobré bájné město Versopolis? Čím nás fascinuje cíleně bilingvní Mikrofestival poezie?
Protože se cíleně zabývá překladem poezie jako výsostnou disciplínou emotivního přenosu.
Protože ví, že poezii překládat v principu nelze, lze ji jen vykládat – anebo rekonstruovat v živlu jiné řeči kreativním způsobem. Ví, že rozumění je tvůrčí čin a látkou básníka je všechno, po čem dokáže inspirativně sáhnout, nejen slovo.
A to nám připadá skvělé, kamarádi, souputníci, díky. Naším živlem je naše rodná řeč, na to jsme my Češi přicházeli
a přišli v průběhu uplynulých více než dvou století. Nyní si to bojovně uvědomují stovky nebo „vyšší stovky“- nebo tisíce? – probouzejících se hnutí za národní uvědomění po celém světě. Pomáhat jim v tom chce i mezinárodní organizace, jejíž členy jsme. V dalších číslech bychom chtěli k tématu přispět podrobnějšími úvahami o proměnách české poezie. Protože ďábel je v detailu.
Také síť, kterou jsme vymysleli, naše Cadena Magica, kouzelný řetěz, ke kterému opakovaně odkazujeme, si klade paralelní cíle. V jeho komplikované struktuře se skrývá nejedno duchovní dobrodružství. Dovolte, abychom vám kousek nabídli. Příběh se se jmenuje Výbor z korespondence E. pro A., napsal ho původně rumunsky slepec, statečný člověk
a především básník Radu Sergiu Ruba. Uslyšíte ho česky v překladu Jarmily Horákové a v provedení Radky Fidlerové. Jako ideoví strůjci a zakladatelé Pražského Mikrofestivalu a jako občané mezinárodního města poezie Versopolis, i my věříme v kouzelnou moc dobrého překladu a dobré performance.
Olga Walló
Rumunský básník Radu Sergiu Ruba se narodil 14. října 1954 v Ardud. V jedenácti letech zcela ztratil zrak. V letech 1974-1978 studoval francouzskou
a anglickou filologii na univerzitě v Bukurešti.
V letech 1978-1990 pracoval jako učitel francouzského, rumunského jazyka a literatury jako specializovaný inspektor na ministerstvu školství a vědy odpovědný za subsystém speciálního vzdělávání pro zrakově postižené.
V roce 2006 byl zvolen prezidentem Asociace nevidomých v Rumunsku.
Více na Radu Sergiu Ruba - CADENA MAGICA
Čtenářský zážitek nad knihou Olgy Walló
Kniha o snu Olgy Walló
Olga Waló jako by převzala povolání po svém otci, K. M. Walló, režiséru, scenáristovi,
spisovateli, překladateli a zejména dabingovému odborníkovi. Z toho se nejvíce
věnovala dabingu, navíc je také psychoterapeutkou, pedagožkou a zejména
cestovatelkou. Její tatínek Kimi měl pro ni ale jiné angažmá, chtěl, aby se stala
režisérkou cirkusových produkcí, protože on měl cirkusy rád a poznal, že všem těm
cirkusovým dovednostem velice chybí režie.
To se dozvídáme z nové knihy Olgy Walló s názvem Kniha o snu, kterou vydalo
nakladatelství Aula v roce 2021. Je to zvláštní dílo, žánrově nevyhraněné, na pomezí
deníkových záznamů bez data a moderního románu, časově nevymezeného, jenž
zahrnuje také vzpomínky a úvahy. A rovněž osobité poznatky o světě, který jazykově
nadaná autorka procestovala a poznávala. A přitom ale hlavní dějová linie je
nesmírně omezující: Neustálá péče na šumavské chalupě o dva staré muže, druha
a kamaráda: Jednomu valem ubývá životních sil a druhý, v díle zvaný Králíček, trpí
Alzheimerovou chorobou. Což znamená neustálé vaření polévek, krmení, praní,
umývání, převlékání a hovory, jež pozvolna pozbývají ducha i smyslu, ale důležité je,
že se vůbec vedou. Mezi tím autorka odbíhá k počítači, jednak psychoočistně tyto dny zapisuje, aby z nich vůbec něco zbylo, jednak se, rovněž úlevně i pro čtenáře, zaobírá jinými tématy, například jazykovými, nebo čteme kapitolu
o astrofyzice i úvahy o psychologii a filosofii.
Olga Walló píše víc o svých poznáních než o sobě, takže jen mimochodem se dozvídáme, že mívala manžela Petra
a jinde čteme: můj poslední manžel… Nevíme, kolik jich bylo či kdo to byli, ale dovtípíme se, že její vztahy s muži byly komplikované, s mileneckými odbočkami a trojúhelníky, takže by o mužích nemusela mít dobrého mínění. Opak je však pravdou, ona je má přesto ráda, což je pro nás muže povzbudivé, protože z knih mnohých dnes úspěšných autorek už jsme si, my muži, zvykli na roli padouchů. V kapitole Milý Králíčku stojí: „Pomalu odcházíš, už nikam neutečeš, jsem
si jista tvou láskou, tíží mne a zavazuje. Proč to zní tak ošklivě? Teď už je to jedno, teď už zbývá jen péče; péče bez něhy je surovost a té já tě – slibuji – nevystavím. (…) Něco je u mne jinak než u jiných lidí. Jako by mi vtiskem uvázlo, že láska nemůže být jiná než nešťastná. Asi existují i opětované lásky, ale ty se rozhodně netýkají mne.“
Kniha o snu má mnohá tajemství, leccos zůstává pouze naznačeno, nedořečeno, nevysvětleno. Čtenář tomu citem jaksi rozumí, i když to úplně nechápe. Neodrazuje ho to, naopak vábí jíti dál, nebo se i vracet, a to díky jazyku až poetické prózy s básnivostí a metaforickými zkratkami.
Z výstižných, stručných záznamů povahy deníkové, které neúprosně jdou dále časem, se už neotevírají nové obzory, naopak se uzavírají, zavíjejí do sebe. Je to také kniha o smrti, v níž například čteme: „Běžím pomalu a dýchám jako kráva, ale to je v poho, když smrt nespěchá. Dávno měla přijít, čas mám darovaný, paliativní.“
Kniha o snu nicméně nepůsobí truchlivě, ale naopak povzbudivě. Nějakých nadějných vyhlídek přec jen nepostrádá: Hned v počátcích záznamů si všimněme věty: Ať má světlo zase šanci! – Jak si v textu na záložce všiml Vladimír Karfík, jenž spolu s Danou Mojžíšovou má na podobě díla nemalou zásluhu.
Ondřej Vaculík
Etymo + Eskymo: Pivoň - jak se mění barvy v jazyce a listopadu
Když češtinářský guru Pavel Eisner zdůrazňoval bohatství našeho rodného jazyka, demonstroval to na dynamice českých názvů barev. A skutečně, domorodci rádi slyší, že němčina nesvede jednoslovně říct "načervenalý", zatímco naše mateřština klidně prohlubuje i odstíny, když nám tedy něco "promodrává" nebo "zarudne".
Někdy se nad tím svým báječným jazykem pýchou "pouzardíme", české barvy jsou ovšem nestálé nejenom na podzim, a jejich dobově proměnlivou povahu připomene i obyčejná návštěva prodejny Barvy laky:
V globalizovaném vzorkovníku tu do koupelny pořídíte světácké nátěry jako je havajský olivín, nadýchaný kašmír nebo dokonce měsíční kámen, což ještě pro středověk byly zcela nepoznané světy: Dnes točíme filmy o dobývání Rudé planety Mars, ale naší předkové znali na nebi červánky, jinak odstíny červené pojmenovávali spíš přízemně - podle cihel, šípků, nebo pivoněk.
A jelikož v krajovém nářečí Slovácka byl plavý vůl "plavoň", volům šípkové barvy se říkalo "šípoň" a jejich kolega na pastvě se srstí pivoňkovou nebyl v češtině nikdo jiný než libozvučný "pivoň".
Podobná slova i barvy z českého jazyka vymizely, jako například bdelová - což byla perlově bílá nažloutlá barva pojmenovaná podle pryskyřice – bdelium, ale nemluvíme už ani o barvě blatné, což býval šedohnědý odstín bláta.
A neslyšíte ani o barvách jako vlčatá nebo myšatá, které zřejmě vycházely z často vídané srsti vlků a myší. A když se řekne sazná, odvodíme si správně že jde o barvu černou podle uhelných sazí. Nepředpokládáme ale, že bychom
v příštích sto letech ještě slyšeli někoho takhle černou barvu popisovat.
Některé barevné odstíny zkrátka vymírají a nové se zas rodí, podobně jako
česká slova, která je našim uším popisují.
Ale teď už k tomu podzimnímu listí a co se s jeho barvami děje:
Zatímco z našeho pohledu například listy žloutnou, rudnou nebo
hnědnou, biologové upřesňují, že z nich ve skutečnosti pouze odchází
zelený chlorofyl.
Je vůbec některé z těch barevných vyjádření přesnější? Možná by se
na listopadovou proměnu přírody dalo používat i sloveso, které jsme
teprve nedávno v češtině zaznamenali v souvislosti s čistěním zanesených
zahradních bazénů a jezírek – „ty listy vlastně nežloutnou, jenom se
s chlorofylem odzelení.
Jan Čáp
Lovu zdar
Když jeden bosenský kamarád začal vyučovat na české výtvarné škole, studentům se prý zvláštně křivily obličeje, jakmile začal vykládat o slavné soše Augusta Rodina, která znázorňuje onoho zadumaného sedícího svalovce s podepřenou hlavou.
Jelikož bosensky se jí říká „Mislilac“, na semináři uváděl omylem Myslitele česky jako Myslivce a adepti umění se hned uculovali, jelikož myslitel a myslivec na čekané jim připadaly jako ze dvou zcela neslučitelných světů. Ostatně dodnes když o někom řeknete, že je to panečku „myslivna“, hned vás podezřívají z ironie.
Ale český myslivec je skutečně odvozený od přídavného jména myslivý a označuje člověka, který často, usilovně nebo alespoň rád nad něčím přemýšlí:
„Luovuom velmi umělý a myslivý,“ chválí už v 15. století v češtině Kronika trojánská legendárního Parise, který v antice unesl Helenu. A Třeboňský archiv zas roku 1475 zaznamenal povzdechnutí sokolníka, který si stěžoval: „ rád bych mysliv byl a nemám zvěři.“
O čem tak pozoruhodném ale přemýšleli „králové posedu s paloukem hezky v rozhledu,“ ptáte se spolu se zlidovělou písní?
Především dumali, jak přechytračit zvíře v jeho přirozeném prostředí, a na to museli mít i příslušníci řádu Svatého Huberta pod kloboukem. Vynalézali konstrukce nejrůznějších pastí, uvažovali na jakou zvěř jakou připravit síť, nebo kam narafičit samostříl. Vážili, kde položí smyčku, kam opřou lapačku nebo nastraží sklopec na zajíce. A hodí se dneska na ryby a raky proutěné vrše nebo spíš udice?
Slupy, osidla a tenata – to jsou dnes zapomenuté druhy rafinovaných pastí, díky kterým ledajaká rodina v kraji si obstarala živobytí.
Lovecká důmyslnost zahrnovala i převleky a maskování – honci podél jihočeských vod dokonce při lovu kachen nasazovali svým psům liščí hlavy. Před samotným psem se totiž kachna ještě dokáže skrýt a zůstane schovaná. Pohled na lišku ji ale tak vyděsí, že z rákosí bez meškání vylétne … vstříc lovcovým brokům. Dobře vymyšleno, ne? I taková lest vyžaduje rafinovanost
Nejenže lovci museli myslet. Museli si umět i vymýšlet – vždyť myslivecká latina a přehánění požaduje důvtipu, aby vůbec ještě balancovala na hranici uvěřitelnosti. Ne nadarmo se tedy říká, že nejmazanější lež uslyšíte před svatbou,
za války a po lovu.
Ve starém měsíčníku Česká myslivost jsem vystopoval ještě návod, který měl usnadnit lov „okařům“, jak se říkalo pytlákům i legálním lovcům, kteří kladli oka z mosazného drátu:
„Stačí vyslíditi místa, kde bažanti nocují, abychom se jich zmocnili snadným způsobem: To se děje pomocí síry, hořící
ve věchtu slámy na tyči upevněném – spalováním síry tvořící se kysličník siřičitý omámí zahřadované bažanty tou měrou, že zakrátko bezvládně se stromů na zem padají a snadno se chytiti dají. Tímto způsobem možno v krátkém čase množství bažantů nachytati i bez ok.“
Z pohledu dnešního městského člověka zní taková rada až surreálně, ale troufneme si odhadnout, že vývoj této metody vyžádal si určitě více myšlení, než dneska zamířit na spícího ptáka puškouhled s nočním viděním.
Namísto myšlení jako by stačilo míření, když Nimrod už je jen značka prodejce loveckých zbraní, ale na co si zrovna
v čase šoulaček, výlovů, honů a mysliveckých bálů stěžovat? Vzpomínka na myslivé myslivce přežívá dál alespoň
na jazyce.
Jan Čáp