Texty k podcastu - září 2022

Co JE NOVÉHO V ČESKÉM PEN KLUBU
Síť k ochraně demokracie
i

sit k obrane demokracie logo.png

Tak se nám v sobotu 3. září sešlo na sedmdesát tisíc lidí na Václavském náměstí a křičeli strachem a zlostí. Žádali spoustu věcí: demisi vlády, vystoupení z NATO a z EU, konec emisních povolenek, zaručení pevných cen energií, stabilní dodávky z Ruska, žádali úplně všechno, co by jim v jejich představách mohlo zaručit, že se v životní úrovni a perspektivách vrátí před rok 2019 . A to bez ohledu na úplně cokoliv: na solidaritu s nejbližšími sousedy, bojujícími o přežití, na jakékoliv morální otázky, na odpovědnost za klimatické změny a – a, co je politováníhodné – zcela bez ohledu na jejich vlastní, osobní bezpečí a pohodlí,

o které se tak úzkostně obávají.

To vše hlásali v legitimním rámci svobody projevu a shromažďování. Jež jim byl zaručen. Protože žijeme v demokracii.

A kdybychom se mohli zeptat každého z těch pobouřených jednotlivě, ani oni by o ni patrně nechtěli přijít!

Je pro nás už tak samozřejmá, ta demokracie, jako počasí, až vnímáme jen její zádrhele. Byrokracie, korupce, zlodějna, pletichy, nechutná nuda. Taky vás to napadá? Nebo si dokážete říci, že demokracie není snadná ani samozřejmá věc, že je to docela složitý systém, jehož fungování není úplně snadné pochopit?

A že není dobré si ho nevšímat? A že je dobré, když se jím někdo zajímá dopodrobna? Český PEN je – mimochodem – členem jedné takové iniciativy, jmenuje se Síť k ochraně demokracie.
Vypadá to jako dost nuda, ale pozor, není ono to vlastně důležité? Nezaslouží si to naši pozornost?

Síť k ochraně demokracie je české neformální sdružení, které od roku 2020 propojuje významné osobnosti a organizace

z různých oborů. Jeho cílem je monitoring hrozeb pro demokracii v osmi klíčových oblastech a následná diskuse, prezentace

a snaha o možnou nápravu. Mezi organizace, občanské iniciativy a sdružení, které se k síti připojily, patří od roku 2020 také Český PEN klub.

Síť vydává dvakrát ročně novou expertní zprávu o stavu české demokracie, jejímž záměrem je nacházet odbornou shodu na hlavních trendech, oceňovat, co se daří a upozorňovat na oblasti, ve kterých hrozí nějaké nebezpečí.

Cituji ze zprávy: „Česká demokracie ustála pandemii koronaviru i začátek ruské invaze na Ukrajinu. Zatímco se naše zahraničně-politické ukotvení daří zachovat, krize odhalily řadu hlubších vnitřních problémů. Stát by se měl důkladně připravit na souběh více krizí na podzim, a předejít tak zhoršení situace svých občanů i otřesům jejich důvěry v demokracii.“ Konec citátu.

Závěry rozsáhlé zprávy můžete probrat s těmi, kdo ji připravovali. Ve středu 12. října v 19 hodin se lze připojit online nebo fyzicky v Praze k setkání členů Sítě a Fóra expertů, kteří krátce představí své závěry a pak bude prostor na otázky, diskuzi

i neformální setkání. 

Zprávu o stavu demokracie a pozvánky na akce Sítě najdete na webu ochranademokracie.cz 

Olga Walló a Dana Mojžíšová

Zprávy z Mezinárodního PEN klubu

inter.jpg

Všechna centra okamžitě a ostře reagovala na atentát na Salmána Rushdieho.

V rámci příprav na výroční kongres, který se bude po kovidové pauze konat opět naživo v Uppsale na sklonku září, nabízí centrum speciální webinář, na nějž se může přihlásit každý, kdo cítí, nebo přímo tuší, že jeho schopnost komunikovat přiměřeně anglicky na sociálních sítích by snesla zlepšení. Je to praktický vstřícný krok vůči novým členům – a také možná ještě vstřícnější a praktičtější pro členy staré, kteří se dosud chtějí něco přiučit.

 

INVITATION TO A PRE-CONGRESS SOCIAL MEDIA TRAINING

7th September 2022 from 17.00 CET – 18.30 CET, Zoom meeting, registration by Slovene PEN

 

Dear members of PEN International,

23rd August, 2022

One of the conclusions of the PEN Writers for Peace Committee Brainstorming Zoom meeting on 7th July 2022 was that many PEN members need practical training to be able to spread the word about PEN on social media efficiently. It seemed appropriate to organize such a training (1,5 hours) before the congress which will be the major source of information. Due to difficulties with online translations, the meeting will be in English only, for which we are sorry.

The programme:

1)     Greetings Tanja Tuma, Interim Chair of WfPC and Germán Rojas, Chair-elect of WfPC (5 min),

2)     Why are social media important for PEN? Georgia Beeston, Digital Officer PEN International (10 min),

3)     The strategy of posting on social media – Gerardo Montoya, PEN Argentina, member of the PEN WfPC Advisory Board (10 min),

4)     What to post and what not to post – sensitive information Ross Holder, Asia Regional Programme Coordinator PEN International, (10 min),

5)     How to post, tweet, tag, use hash tags, retweet, block, report, etc (and enjoy it!) – practical instructions and training Judyth Hill, President of PEN San Miguel (30 min),

6)     Q & R with the speakers (20 min).

 

Please register for the meeting by 4th of September here.

K čemu potřebujeme minulost?

„Budoucnost se blíží a vy do ní nepatříte,“ říká ve velkofilmu Maverick Top Gun Tomu Cruisovi jeho americký vojenský velitel. Stejná věta ovšem může děsit i civilní padesátníky v Česku - už tak jsou vystresovaní z příštích nákladů na energie nebo potraviny.

A budoucnost k nám není přívětivá ani v literatuře: Ať už čteme dystopie, spekulativní fantastiky, technothrillery nebo obyčejné old-schoolové sci-fi, většina těchto žánrů před špatně vybranou budoucností buď varuje, anebo úpadkem civilizace aspoň straší.

Zdálo by se tedy, že popularita témat historických, kterou napovídají prodeje knih i udělování cen, se dá u starších čtenářů vysvětlit snahou ohlížet se raději do vlídné minulosti.

Ale kdo ví? Když si tedy minulý měsíc v pražském DOXU kladla veřejná literární diskuse otázku „K čemu potřebujeme minulost?“ vydal jsem se tam hledat potřebnou odpověď.

Debata připustila, že někteří čtenáři si minulost nejspíš idealizují a v četbě o ní hledají útočiště. Podle spisovatelky Karin Lednické ale současné románové kroniky spíš doplňují něco, co o vlastní minulosti pořád ještě nevíme:

„Já si myslím, že zájem o historická témata v literatuře je něco, co tady bylo vždycky a teď to je možná jenom trošičku více vidět, protože u nás třeba ta témata, která v čtenářském prostoru rezonují, tak to jsou věci, které nikdy zpracovány nebyly.“

Tolik autorka bestselleru Šikmý kostel, která v letošní knize Životice – obraz zapomenuté tragédie líčí málo známý masakr

z Havířova roku 1944.

O zaplňování bílých míst v historii ví svoje i další autor - Milan Kocourek, kterému v Argu vyšly Nové britské obrázky – postřehy a vzpomínky ve stylu Čapkových Anglických listů. I v dnešním Londýně se prý dá nově narazit na neznámé stopy české historie:

„Když jsem v Československém národním domě v Londýně objevil archiv Sokola Londýn, který byl založen v roce 1903, zápisy schůzí výboru jednoty mě inspirovaly k sepsání dějin Sokola Londýn a začátků české obce v Anglii. To byla moje knižní prvotina, vznikla také díky mému kamarádovi spisovateli Janu Křesadlovi, tomu se můj příběh líbil a přepsal mi ho do počítače.“

Už zapomenutou historii se tak autorovi povedlo vzkřísit a zdigitalizovat pro časy příští, což je dobře - i diskuse v pražském Doxu dospěla k tomu, že o historii rádi píšeme a čteme nejspíš hlavně proto, že ji nemáme vyřešenou!

V tomhle smyslu ostatně na besedě vystoupil i komiksář a scénárista Vojtěch Mašek, který obdržel Zlatého lva za film Okupace :

„Když já jsem vyrůstal, tak moje dětství nebo dospívání bylo spojené s tím, že opravdu historie byla totálně zkreslená nebo zamlčená. Takže i ty návraty jsou u mě trošku s tím spojené, že to je vlastně nějaká osobní potřeba se s tou novodobou historií nějak vyrovnat a nějak jí zpracovat.“

Zjednodušená odpověď tedy zní: Domácí literatura minulost ještě stále potřebuje hlavně proto, že čtenáři i autoři potřebují objevovat a zjišťovat, co jim uniklo v dějepise. Podobně jsou na tom i velkofilmy – s Tomem Cruisem i bez něj – ale to už si nejspíš dopovíme po záříjové premiéře akčního historického dramatu Jan Žižka.

Jan Čáp

Aktualita se vrší na aktualitu...

...v klopotně ubíhajícím čase hledáme potřebu, čeho se zachytit. Čehosi trvalejšího, promlouvajícího osobnějším hlasem. My z PENu, lidé slova! Žijící z jazyka, usilující o jeho zvládnutí a schopní se do něho ponořit…

Mám před sebou knížku Vladimíra Nabokova Promluv, paměti. Nese podtitul Návrat k jedné autobiografii, přeložil ji Pavel Dominik, vydalo nakladatelství Paseka v roce 2020. V Městské knihovně ji naleznete nikoliv mezi beletrií, jako ostatní Nabokovova díla vydávané v této velezáslužné edici, ale v oddělení literární teorie.

Důvod k tomu není. Je to prostě jen Nabokov, velmi výlučný mistr, k jehož dlouze členěným větám je třeba přistupovat pomalu. Svědčí mu předčítání nahlas a ve společnosti. Člověk na to hned nepřijde, ale pak strne okouzlen. Text je tak kondenzovaný, tak nabitý smyslem, tak překypující obsahem, tak pronikavě zasahující představivost precisností obrazů, tak přetékající humorem a něhou a hrůznou věcností…až poskytne svému čtenáři počitek dnes vzácně dostupný: zážitek awe, jak řeknou Angličané. Čeština pro něj přímý výraz nemá: rozechvění radosti z posvátné bázně, to by snad bylo ono.

Místo vršení neobratných slov si zde dovolím citovat jeden jediný odstavec, je pointou nedlouhé kapitoly, v níž se v zábavné směsi splétá literární s erotickým a touha se štítivostí se tu rozkošně klube jako motýl z kukly. Řeč je o erekci:

„Samozřejmě jsem ji nedokázal pustit z hlavy, ale ten otřes ve mně uvolnil jistý induktivní proces, neboť jsme si brzy všiml, že jakoukoliv představu ženské podoby provázejí záhadné, mně už známé tělesné rozpaky. Zeptal jsem se na to rodičů (přijeli do Berlína, aby zjistili, jak spolu vycházíme) a otec pečlivě složil německé noviny, které zrovna otevřel, a odpověděl anglicky (s parodickou intonací možného citátu – řečnický styl, který často používal, aby se rozmluvil):

„To je, příteli, jenom další z absurdních kombinací v přírodě, tak jako jsou spolu spojeny stud a ruměnec nebo žal

a červené oči.“ – „Tolstoy vient de mourir,“ dodal náhle jiným, ohromeným hlasem, obraceje se k mé matce.

„Na štó ty! (něco jako proboha)“, zvolala úzkostně a sepnula ruce v klíně. „Pará damój (Je čas jet domů)“, pronesla nakonec, jako by Tolstého smrt byla předzvěstí apokalyptických katastrof.

Konec citátu. Jeho rozbor by vystačil na jeden semestr kurzů tvůrčího psaní pro velmi pokročilé. To jen na okraj. Zpět do našich luhů a hájů.

OW

Co znamená smrt /v knihách Jindry Tiché/

Následující vizitka z archivu Pen klubu patří česko-novozélandské autorce Jindře Tiché. Do esejů a povídek, které píše

u protinožců, se jí prolíná logika, kterou vystudovala v Praze. Propojuje tak Čechy, kde se roku 1937 narodila, s dalekým Pacifikem, odkud se do Čech pravidelně vrací. Následující ukázku jsme vybrali proto, že i bolestnou rodinnou událost dokáže čtenáři předat rafinovaně, a přitom s emocí i poučením:

„Kde by měl náš příběh začít? V lese u potoka, kde pomalu chladne jedno tělo? U rakve, do které klademe květiny? Projevem nejlepšího přítele, který truchlí nad předčasným odchodem zesnulého, anebo tam, kde všechno končí s konečnou platností -

- u čerstvě vykopaného hrobu?

Hrob sám se nalézá na pahorku, odkud je překrásný výhled na mořskou zátoku. Po ní pluje hejno smutečních labutí. Nebyly součástí obřadu, připluly jaksi ze své vlastní vůle. Stěží tušily, že jejich pomocí zesnulý vysvětloval ošidnost apriorních úsudků kdysi dávno ve městě, kde nikdo ani neviděl moře, a už vůbec ne černé labutě. Ano, byly to ty slavné černé labutě, které vyvrátily Kantovu teorii syntetických apriorních soudů.

Kněz čte nad hrobem anglikánskou modlitbu za mrtvé, kterou jsem proti jeho vůli vybrala ze 400 let staré knihy, zatímco první hrstky písku padají na víko rakve. Kdesi jsem četla, že člověk nikdy nezapomene dutý zvuk hroudy na rakvi, že teprve tam a v té chvíli pochopí, co znamená smrt. Ale na mne padající písek žádný dojem neudělal, jeho dopad na rakev byl stěží slyšet. Byl to ovšem lehký mořský písek, ne těžká hrouda solidní české země.

Co znamená smrt, jsem musila pochopit v jiné chvíli, a tak začnu svůj příběh jinde: Na opačném konci světa, v Praze, na Olšanských hřbitovech, kde ukládám k věčnému spánku urnu s drahým popelem. Jsme u rodinného hrobu, dva jsou lidé, které měla moje matka na světě nejradši, a dva, na kterých ji nesešlo ani za mák. Já, moje teta, moje dcera, můj strýc, Koho měla ráda

a koho ne? Na tom teď málo záleží. Její smrt smazala jak

křivdu, tak lásku. Smazala také část mého dětství a dospívání, smazala dvacet let našeho odloučení. Smazala to tak úplně, že si na tento nový svět zvykám jen pomalu, váhavě v něm dělám první kroky, jako bych se znovu učila chodit. Je to svět veskrze prázdný

a občas si o jeho prázdnotu narazím hlavu.

Tolik členka českého PEN KLUBU Jindra Tichá, která je autorkou už témař dvaceti knížek. O jejich hlavních tématech

i vlastním životě hovoří na stránkách penklub.net: Kdy je třeba přátelství víc než láska, proč je největší myslitel Platón

a o jakém traumatu většina českých emigrantů nemluví ? Odpovědi česko-novozélandské autorky a mnoha dalších najdete na adrese penklub.net.

Diskuse k nadhozeným tématům 

V prvním čísle našeho podcastu jsme mluvili o čile se rozvíjejícím hnutí propagujícím národní jazyky.

O národním obrození v bývalém Sovětském svazu  a v Africe. Úpěnlivě jsme kladli otázky a nadhazovali témata. Odpovědi se dostalo jediné, autor si přeje zůstat v anonymitě. Cituji:

… dvojjazyčnosti  jsme  se nezbavili, měla dozvuk do 2.světové. Po ní nastala snaha násilně přeroubovat němčinu ruštinou. Pamatuješ se na  dobrovolně povinné dopisování s dětmi

v SSSR?

Pro mé rodiče byla užitečná i latina. Jako základ usnadňovala učení italštiny a francouzštiny. 

 Jenže časy se mění, přílivem cizinců prý výrazně roste počet dvojjazyčných rodin, ale především je tu masivní vliv internetu s nepostradatelnou angličtinou. Sice to neodpovídá charakteristice společenské dvojjazyčnosti (více národností v území), ale jde a stále víc půjde o většinové aktivní užívání druhého jazyka.

Za reakci dík, výstižně vyjadřuje neporozumění problému, a to nejen u literátů. Dvojjazyčnost není totéž jako „umět aktivně používat druhý jazyk“. To je praktické a nutné, o tom žádná.

Angličtina je skvělý jazyk pilotů a námořníků, v žádné řeči nejsou povely tak stručné. K běžnému dorozumění postačí znalost devíti set slov, tolik prý umí i liška v lese. Myšlení se – ne zcela, ale

v podstatné míře – odehrává ve slovech,  „tvůrčí proces v živlu řeči“, říká se. Možná se podobá fascinaci rybáře, sledujícímu odlesky na hladině.  Spokojím se já, člověk s touto tradicí, s nástroji lišky?  Tak zní otázka.

Rodná řeč - jazyk mimina a mámy, chůvy a kamarádů, učitele a kradmé lásky a tak dál, nám nese narážky, asociace, chvění smyslu, významy, kterých se jenom dohadujeme, vzpomínky na archaismy, které známe, aniž už jim rozumíme, ale nějak k nám patří – to všechno je v sázce. Vzdáme se toho

ve prospěch ve prospěch devíti set – a co by! – třeba i tří tisíc, i pěti tisíc slov v jazyce rychlé domluvy?

Anebo dokážeme problém nějak kultivovat? Dát si práci porozumět vlastnímu jazyku a s jeho pomocí pronikat do hloubi toho druhého, naučeného? Stane se každý z nás sám v sobě překladatelem

a objevitelem, vstoupí do jiné řeky?

To jsou pro lidi pracující se slovem, s komunikací v poněkud složitějším slova smyslu, docela podstatné otázky. Musí si je zodpovědět každý, kdo má vztah ke svému rodnému jazyku a chce s ním pracovat.

V první polovici minulého století si tyhle otázky pro sebe geniálně řešil jeden muž, dnes už téměř neznámý: Jmenoval se Pavel /nebo Paul/ Eisner a napsal o tom vzrušující dílo Chrám a tvrz. „Není to skvělé, že nejlepší knihu o češtině napsal německý žid?“ prohlásil kdosi, když ta kniha vyšla; bylo to

v roce 1958 a pořád stojí za přečtení. Je to základní dílo o české identitě, jenomže v tomhle století je naléhavě třeba napsat cosi podobného znova, protože voda v řece odplývá a my jsme – pozor! - vyměnili svou druhou řeč…což není malá změna!

Ale je to ta těžší cesta. Snazší je naučit batole z obrazovky mezinárodní řeči piktogramů.

OW

O mírnějším zápalu (a Salmanu Rushdiem) 

Ten americký televizní seriál se v originále jmenuje Curb Your Enthusiasm, a třebaže ho v češtině představují jako Larry, kroť se, doslovnější překlad Mírněte své nadšení bude kvůli následujícímu sdělení výstižnější:

Zápletka jedné jeho komediální epizody spočívá v tom, že hlavní hrdina Larry David – což je skutečný scénárista, herec i režisér, který točí satirický seriál o pokroucené realitě dnešního Los Angeles, zrovna nacvičuje divadelní muzikál. Ten se jmenuje Fatwa, podle výnosu islámského práva, týkajícího se spisovatele Salmana Rushdieho. O jeho fatwě ten chystaný muzikál totiž taky je.

Před premiérou jde jindy mrzoutský Larry představení propagovat do televizní talk show, kde se ovšem jako stárnoucí samolibý narcis nechá před kamerami unést okamžikem a vtipkuje na účet dnešních íránských ajatoláhů. To se ovšem hrubě nevyplatí. Islámské autority si to ve světě internetu nenechají líbit a vyřknou nad Larrym a jeho muzikálovou Fatwou novou fatwu, a to ještě rychleji než kdysi nad Rushdiem.

Nejenže tedy producenti dají od muzikálu ruce pryč. Americká FBI nehodlá Larrymu poskytnout ochranu a vyděšený židovský komik vychází na ulici jen v paruce, aby ho mstitelé koránu nepoznali. A nakonec je nucen vyhledat i radu toho nejpovolanějšího: skutečného Salmana Rushdieho, který

s fatwou žije svůj život už přes 30 let.

Setká se s ním v blíže neurčené rezidenci, kde skutečný Salman Rushdie, který hraje sám sebe, skutečného Larryho Davida poněkud překvapí. Prozradí mu totiž, že během svého skrývání zjistil, že fatwa nepřináší jenom ohrožení a omezení pohybu. Souvisí s ní prý také řada výhod: Muži například ocení, že odsouzenci dodává auru, která podobně jako zbojnické a zločinecké renomé imponuje ženám. Nemůžou si prý pomoct: Nebezpečný a pronásledovaný rouhač s fatwou je prostě přitahuje jako westernový desperáti.

„Fatwa sex je ten nejlepší, jaký existuje,“ ujišťuje Salman Rushdie Larryho, „Výhody prokletí tím ale zdaleka nekončí. Díky fatwě se můžeš vymluvit i ze společenských akcí, na které se ti nechce chodit. Křtí třeba tvůj synovec sbírku poezie? Nebo máš vyzvednout tchyni na letišti? Vždycky se můžeš vymluvit na fatwu - nechceš přece ohrozit bezpečnost bližních. A to za to stojí, ne? Tak nebuď poseroutka, Larry, zahoď paruku i falešný knír, vyrazíme užívat si mezi lidi!“

A jak řekli, tak udělali. Dva proklatci si v seriálové epizodě vyjdou do společnosti a skutečně! Hned

v prvním podniku pozve Larryho jako proklatého, a proto přitažlivého desperáta na skleničku atraktivní herečka Elizabeth Banksová známá i českým divákům ze Spidermana. Tolik tedy komediální seriál, ve kterém si Rushdie už jako americký občan zahrál sám sebe.

Nemohl jsem si pochopitelně na tuhle epizodu nevzpomenout, když ho minulý měsíc na jevišti pobodal nějaký násilník a pustil jsem si ten seriál na youtube znova. A víte, co?

Je pěkné, že se dnešní Západ za Rushdieho manifestačně postaví a i v roce 2022 se srotí na obranu svobody slova. Podle zmíněného seriálu ale navrhuji spravedlivým zápalem šetřit a nadšení klidně mírnit.

Když totiž pronásledovaný autor Satanských veršů dokáže sám o fatwě nad sebou žertovat, nemusíme mít obavu, že by ho nějaký fanatik mohl svými zbraněmi ještě někdy trumfnout. Stačí tedy siru Salmanovi alespoň popřát rychlé zotavení.

Jan Čáp

Ještě několik slov o našem projektu Cadena magica. Do magického řetězce totiž právě přibyl další článek v podobě německého básníka, spisovatele a překladatele Petera Gehrische, jehož verše
z němčiny do češtiny překládá i Milan Hrabal, člen Českého PEN klubu. Verše v psané podobě či
v audio verzi najdete na www.CADENA MAGICA.com 

CADENA MAGICA: Verše Petera Gehrische 

ETYMO ESKYMO: Saky, paky, bambivaky

Když ještě před několika týdny olizoval ohnivý plamen lesy v Českém Švýcarsku, ve zpravodajství se několikrát za hodinu skloňoval název protipožárního systému, který ovláda hasič z vrtulníku a říká se mu bambi vak.

Jakže se tenhle bambivak v češtině ocitl? správně se ptáte svého etymologa. Takže:

Výraz „bambivak“ v první řadě používáme kvůli tomu, že „bambi bucket“ tedy „bambi - kbelík“ je obchodní jméno amerického hasičského zařízení. Převzali jsme tedy název, který se v angličtině uchytil částečně kvůli zvukovému souznění počátečních béček: Bambi Bucket, především ale kvůli vzpomínce na lesního srnečka Bambiho, o kterém ve 20. letech minulého století napsal knížku rakouský autor Felix Salten, někdejší předseda rakouského PENU mimochodem. Jako takový určitě dobře věděl, že jméno jeho spárkatého hrdiny je zkrácenina italského slova pro dítě – bambino.

V americkém vědomí se nicméně Bambi uchytil díky stejnojmenné filmové disneyovce ze 40. let, která s hašením souvisí kvůli tomu, že animovaný srneček Bambi se před jedním takovým lesním požárem zachrání. Taková je tedy historie první části „bambivaku“, ale ta druhá je ještě zajímavější:

Ukazuje totiž, že čeština dokáže vygenerovat slova automaticky, bez uvědomělého rozhodování člověka. Naše mateřština má totiž zákonitosti, kterým nejspíš věříme víc než vlastním zkušenostem. Aniž by o nich přemýšlel, má například každý z nás

v povědomí pravidla odvozování slov: Pakliže mráček je menší mrak a vláček menší vlak, pak bude dráček tak nějak automaticky menší drak, možná dračí mládě.

Na podobná schémata náš mozek spoléhá, když chce pochopit nové výrazy. Někdy ovšem tyhle zákonitosti předpokládá i tam, kde neexistují. A právě tenhle magický jev dokazuje i vývoj slova vak, oblíbeného v jazyce křížovkářů. Na luštění jeho historie budem nejspíš potřebovat

mikroskop, jelikož vak nám analogicky vyrostl ze staršího výrazu pro malý váček.

A poslechněte si jak: Váček byl zřejmě už ve 13. století přejatý z německého slova watsack – které označovalo pytel na oblečení: wat znamená šat – a sack zase pytel, který se prý s rezervními šaty nosil na zádech nebo vozil na koni, podobně jako tlumok.

A jelikož prý Horní Němci tohle slovo watsack šišlali jako vátšak, převzali jsme ho do češtiny jako váček – takových germanismů má ostatně čeština plný ranec.

Ale pozor! Jelikož jsme podle zmíněných pravidel slovotvorby váček omylem chápali jako zdrobnělinu, zpětně a analogicky jsme si k němu v jazyce vymysleli i ten o něco větší vak.

A jaké pak s tím ještě saky paky – lepší než tvrdit, že váček je slovní zdrobnělina, s tím co už víme, je příhodnější brát všechny vaky - včetně hasičského bambivaku - jako slovní zvětšeninu!

Jan Čáp