ČESKÉ CENTRUM MEZINÁRODNÍHO PEN KLUBU

Tuhle zprávu nám zaslala Klára Hůrková: Na Světovém kongresu básníků zvítězila v soutěži s básní, kterou napsala pro svého zesnulého manžela. Vítězné verše se objeví v německé a anglické verzi na stránkách Cadeny Magiky. Blahopřejeme!

​

Ve dnech 22. až 29. září 2023 jsem se zúčastnila 42. Světového kongresu básníků – World Congress of Poets – na výletní lodi MSC Divina ve Středozemním moři. Kongres se koná každý rok pod záštitou Světové akademie umění

a kultury (World Academy of Arts and Culture). V roce 2016 byl uspořádán v Praze, za předsednictví Jiřího Dědečka. Cílem tohoto kongresu je setkání básnířek a básníků z celého světa za účelem šíření poezie a tím myšlenek přátelství a míru. Proto motto kongresu zní: WORLD BROTHERHOOD AND PEACE THROUGH POETRY.

 

Program kongresu zahrnuje básnická čtení, přednášky týkající se současné poezie, básnickou soutěž, udělování čestných doktorátů a slavnostní ceremonie. Před zahájením kongresu každý účastník zašle své básně do antologie, kterou pak obdrží před začátkem programu. Každý také může zaslat jednu jedinou báseň do soutěže, která je anonymní a jejíž výsledky se vyhlašují v poslední den kongresu.

 

V přestávkách mezi jednotlivými body programu navštěvují básníci společně zajímavá místa v okolí. Letošní kongres byl výjimečný tím, že se konal na lodi a vlastně ve třech státech: během plavby jsme navštívili Itálii – města Civitavecchia, odkud loď vyplouvala, a Syrakusy na Sicílii, Maltu – město La Valetta, a Řecko – ostrovy Santorini

a Mykonos. Samozřejmě jsme si odnesli spousty úžasných, nezapomenutelných dojmů z těchto perel Středomoří.

 

Pro mne to byl již druhý Světový kongres básníků, jehož jsem se zúčastnila. Poprvé jsem byla pozvána před dvěma lety do Budapešti, spolu s dalšími členy Českého centra PEN. klubu, Mirceou Danem Dutou a Jakubem Fišerem. Bylo pro mne velmi milé potkat na letošním kongresu mnoho známých tváří – básnířky a básníky z jižní Ameriky, Evropy, Izraele a dalších zemí. Zatímco kongresu v Budapešti se vzhledem k pandemii účastnil menší počet lidí, na letošním kongresu se nás sešlo přes stovku. Oficiálními jazyky kongresu byly vedle angličtiny také španělština a čínština

a účastníci se sjeli ze všech světadílů. Osobně mne nejvíce zaujaly texty indických a čínských básnířek a básníků: Získala jsem dojem, že i v jejich soudobé, moderní poezii stále prosvítá moudrost a obraznost tradičních kultur těchto zemí – hinduistické, buddhistické, taoistické.

 

Z četných rozhovorů s kolegyněmi a kolegy z různých zemí jsem zjistila, že většina z nich se kromě psaní vlastní poezie věnuje také překladům, redaktorské či publikační činnosti, pořádáním literárních akcí, sociálním projektům apod. – prostě jsou to lidé, kteří vedle svého „normálního“ zaměstnání intenzivně žijí pro poezii. To nás spojuje a je skvělé navázat kontakt se stejně smýšlejícími lidmi. Díky budapešťskému kongresu mi třeba v loňském roce vyšlo několik básní v Izraeli v hebrejštině. Letos jsem několika kolegům přislíbila překlady do češtiny, mé básně zase vyjdou v hindštině a v albánštině. Tato výměna je dle mého názoru nesmírně důležitá, neboť poezie se neobejde bez nadšenců, kteří do ní nezištně investují svůj čas a své schopnosti.

 

Letošní 42. kongres pro mne vyvrcholil poslední večer, kdy byly vyhlášeny výsledky básnické soutěže: Vyhrála jsem první cenu v kategorii básní v angličtině! Musím přiznat, že mne v tu chvíli přemohly emoce. Báseň, kterou jsem poslala do soutěže, je věnována mému manželovi, který nečekaně zemřel letos v lednu… Byl to pro mne samozřejmě významný životní moment a měla jsem pocit, že společenství básnířek a básníků jej prožívá se mnou.

 

Účast na kongresu mi přinesla spoustu zážitků a obohatila mne v mnoha směrech. Jsem vděčná za to, že díky znalosti jazyků mohu prostřednictvím poezie překračovat hranice a přispívat, třeba i jen skromným dílem,

k přátelství mezi národy.

Klára Hůrková

A co je nového u nás doma? Zatímco básníci pluli po vlnách Středozemního moře,

jeden básník nás opustil. 2. září zemřel Rudolf Matys.

Takhle na něho vzpomíná Václav Daněk:

 

Odešel po dlouhé těžké nemoci ve věku pětaosmdesáti let. Členem PEN klubu se stal brzy po obnovení českého centra v roce 1990. To už měl za sebou tři básnické sbírky a rozvíjející se už bohatou publicistickou a literárně kritickou činnost. A více než dvacetiletou praxi rozhlasového redaktora poezie a náročných literárních pásem

na stanici Vltava.

​

Jako klinický psycholog spolupracoval nejprve externě. A od roku 1967, v nejtěžších dobách takzvané normalizace, byl mým rozhlasovým kolegou. Ale – kdepak jen kolegou! Spojencem proti šéfovskému dogmatismu! Prosazovatelem skutečných básnických hodnot na úkor takzvané ideovosti. Redaktorem tvorby nežádoucích

i zakazovaných autorů pod cizími jmény. V neustálých potížích s normalizátory byl oporou redakčního kolektivu,

v němž po vyloučení pookupačních komunistů zbyli nestraníci. Tak i já jsem prožil s Rudou Matysem u sousedního stolu celých dvacet okupačních let. A potom ve svobodě další tři desítky let při různých akcích Umělecké besedy

a v redakční radě Života, které předsedal.

​

Svou vlastní tvůrčí schopnost prokazoval Matys v různých literárních žánrech. Ač je autorem pěti výrazných básnických sbírek, prosadil se zejména co esejista, dnes už čelný esejista současné české poezie. Je patrně nejpozornějším průvodcem jejího proudění, od Halase přes Holana s Vítem Obrtelem až do naší doby. Zejména generace třicátníků a čtyřicátníků se dočkala soustavné kritické pozornosti i důstojného hodnocení z jeho pera. Pavel Šrut, Jana Štroblová, Petr Kabeš, Ivan Wernisch, Antonín Brousek, Miloslav Topinka, Viola Fischerová, Miloš Doležal a s ním i ti mladší mu vděčí za rozbory své poetiky. V očích veřejnosti nepominutelný literární historik

a kritik se sám hodnotí takto: „Tak třeba jsem si uvědomil, že jsem vlastně nebyl nikdy kritikem v plném smyslu toho slova, přestože jsem napsal nejrůznějších knižních reflexí poměrně hodně. Pokud to jen trochu šlo, vybíral jsem si totiž především knížky, o nichž bylo možné napsat něco třeba i jen trochu dobrého, aspoň natolik, abych mohl být vůči nim nastaven aspoň minimálně vstřícně“.

​

Rudolf Matys je přísným maximalistou a kritikem především sám sobě. To i ono by chtěl napsat ještě líp a jinak. Tak třeba dnes už nepostradatelný jeho uměleckobesední memoár V umění volnost by možná byl ještě v rukopise, kdybych mu ho tenkrát do nakladatelství neodnesl. Ani Společný jmenovatel, obsáhlá kniha esejí, literárních studií

a úvah by tu nebyla, kdyby o ni Jan Šulc tolik nestál a pro Torst ji z autora nevytáhl.

​

Tak se dneska celé to rozsáhlé Matysovo literární dílo může těšit pozornosti i budoucích čtenářů. A zároveň jim

i zrcadlit bytostnou skromnost a nezlomný charakter nepominutelného v dějinách české literatury autora. I to jím tak přivolávané dobrodějné ticho se z těch jeho vydařených stránek pousmívá. Dej mu Pánbůh dobré nebe!

Václav Daněk