PENCAST leden 2024 - texty
Dobrý den v novém roce!
Místo obvyklých přání – „hlavně to zdraví!“ k nám dorazily verše dánského básníka
Nielse Hava:
Od nebeské brány
Máte-li dobré zprávy, prosím pošlete je,
všichni mrtví musí stejnou branou,
nebo je snad pánbůh rasista?
Ne, smrt si nevybírá
a princip rovnosti před zákonem,
to není předsudek.
Cosi, čemu se říkalo „problém“, je to tam.
I ti úplně nejlepší už vědí
jak si lhát do kapsy.
Kde není právo, není mír,
Kdo seje násilí, ten násilí i sklidí,
nenávist sklízí smrt.
V OSN jsme jejich víru ve svobodu,
v zákon, v lidská práva a občanskou slušnost
zaškrtili. Takže teď semkněte víčka
a k řevu buďte hluší,
když prší rány u nebeské brány,
bombardujeme Betlém!
Na vánoce.
Z Mezinárodního P.E.N.
V podstatě ve stejném duchu se nese poselství z londýnského ústředí.
Prezident Mezinárodního PEN Burhan Sonmeze nám v něm sděluje:
Doufat je lidské. Když vstupujeme do nového roku, chceme se cítit dobře a myslet na dobré věci. Smí v ně však doufat každý? V co může doufat mladá Izraelka, kterou Hamás drží jako rukojmí v neznámé lokalitě? Jak se cítí její rodina? A co dítě v Gaze, které přežilo svůj dům, zničený zbraněmi izraelské armády a teď neví, kam jít? Jak mu asi je, když přichází nový rok? Přináší něco dobrého lidem na Ukrajině, lidem v Myanmaru a v Súdánu?
Každá válka sebou nese kromě politické a společenské zkázy i etický šok. V té době zájmy států a národů převáží nad potřebami lidí a pokusí se přiměřeně ovládnout i každodenní řeč. A to do té míry, že někdy i mluvit o životech nevinných a o míru se zdá být proti národním zájmům.
Víme, že slovo mír není nejstarším lidským slovem. Už dávné společnosti usilovaly o mír, což znamená, že dříve
tu byla válka. Nás spisovatele však nezajímá, co bylo kdysi, ale co bude dál. Co se má stát posledním a novým slovem lidstva, mír nebo válka?
Válka lidi dělí vertikálně, rýsuje hranice mezi národy, a dokáže přimět každého, aby na všechny, kdo jsou na druhé straně, pohlížela jako na nepřátele. Zatímco toto vertikální dělení společnosti štěpí, pohlížíme my na život horizontálně a chceme stavět přes hranice mosty. Nikoli náhodou se Mezinárodní PEN vynořil ze zkázy první světové války. Nikoli náhodou PEN, organizace spisovatelů, ustavila výbor, který se věnoval míru uprostřed studené války. Výbor spisovatelů za mír, který jsme založili roku 1984, byl konkrétním krokem, vyjadřujícím sen o mírovém rozvoji literatury a života jako celku. Skutečnost, že tento sen je dosud v dvacátém prvním století tak potřebný, naznačuje, že se svět neubírá žádoucím směrem.
Válka, která vypukla v dané lokalitě, se na danou lokalitu neomezí, šíří se všemi směry a ohrožuje budoucnost jako takovou. Nejnovější konflikt na Středním východě už na mnoha místech působí vzestup antisemitismu
a islamofobii. Situaci dále komplikuje volání po kulturním bojkotu. Výzva Mezinárodního PEN ke kulturnímu dialogu vychází ze stejných hodnot, jaké PEN zastával už v minulosti.
Jsme zajedno v tom, že vyznáváme ideál jednoho lidstva žijícího v míru a v rovnosti. V tom je naše síla. Naše úsilí není marné. Důkazem uznání, jehož se mu dostává, je skutečnost, že obhájci míru, dialogu a svobody slova
se ukázali být hodni Nobelovy ceny. Lidem jako je Ales Bialiatski, Dimitrij Muratov a Maria Ressa se dostalo mezinárodní podpory v řadě komunit; k nim se řadí i velká rodina Mezinárodního PEN.
Věříme v národ spisovatelů; nyní slavíme 75. výročí Všeobecné deklarace lidských práv. Svou roli PEN spatřuje v hnutí, jež vytváří síť významů a poselství, z nichž se rodí globální mapa cest za svobodou, rovností
a lidskými právy pro všechny. Úkol, který si předsevzal, plní nejen psaným slovem; narativ svobody, lidských práv
a mezinárodní solidarity.
Rád bych vám doporučil ke shlédnutí film zaměřený na boj PEN za svobodu slova. Vyrobil ho německý DW Channel a pojmenovává něm, proč se diktátoři bojí literatury. Můžete se na něj podívat zde: https://www.youtube.com/watch?v=K9FBFB7DnJo
Možná se někdy ocitáme na pokraji zoufalství. Ale dál píšeme, čteme, působíme na druhé a zůstáváme pamětlivi toho, že hlas jednotlivce má svou hodnotu a zanechává svůj otisk v dějinách. Všem je nám odměnou, že Jon Foss, letošní držitel ceny za literaturu, píše své dílo v minoritním dialektu Nynorsk (nové norštině). Jejím prostřednictvím propůjčuje hlas vzdáleném světu.
Když jsem byl v říjnu na Frankfurtském knižním veletrhu, k vrcholům této akce náleželo vystoupení Slovinska. Nad Ljublaňským manifestem o čtení jsme diskutovali o významu „hlubokého čtení“ a „vyšších úrovní čtení.“ Akci rovněž podpořil Mezinárodní PEN. Ve svém projevu jsem zdůraznil, že cestou k vyššímu čtení je svoboda četby
a že spisovatelé, čtenáři a takové organizace, jako je naše, usilují o to, aby zajistili svobodu, která v sobě zahrnuje i hodnoty, jež přináší četba.
Mystický básník Al- Halláj řekl před tisíci lety: „Peklo není tam, kde trpíme. Peklo je, že naše utrpení nikdo neslyší.“
Slyšíme bolestné hlasy lidí ze Súdánu, Afganistánu, Myanmaru, Ukrajiny, Izraele, Palestiny a dalších. Doufejme, že nás zaslechnou i oni. Víc než kdo jiný si zaslouží naději do nového roku.
Přeji vám lepší příští rok s rodinou a s těmi, které máte rádi.
Solidárně Burhan Sonmez, president Mezinárodního PEN
4th VIDEO-POEM MARATHON IN INDIGENOUS
AND MINORITISED LANGUAGES
I pro letošní rok připravuje Výbor pro překlady a jazyková práva Mezinárodního PENu už 4. poetický videomaraton v domorodých a menšinových jazycích. Za tři roky shromáždil Výbor na sto deset básní
ze všech kontinentů se skromnými, ale působivými nahrávkami. Od 21. února, kdy se slaví Mezinárodní den mateřského jazyka, až do 21. března, Světového dne poezie, se budou postupně objevovat na webu Interpenu v originále a s anglickými podtitulky. Tato zdánlivě nevýznamná aktivita může být zásadní
pro zviditelnění jazykových komunit a literárních děl, která jsou příliš často opomíjena.
Projekt je zaměřen na ty jazyky, za kterými obvykle nestojí stát, který by je podporoval, a kterým mluví/píší domorodé komunity, často pod tlakem větších a silnějších státních jazyků. Myslíme si, že je důležité vyhradit tento prostor všem těmto spisovatelům. Tolik Mezinárodní PEN. A co my u nás? Zúčastníme se?
Zda čeština sama je nebo není minoritní jazyk, je otázka k diskusi. Nicméně v naší zemi existuje ještě nejméně jeden menšinový jazyk. Vidíme v této akci - skvělou příležitost, jak oslovit a pozvat k účasti naše romské básníky
a rovněž možnost, jak s nimi navázat vztah na úrovni PEN.
Z Českého PEN klubu: Věra Nosková
vzpomíná na Evu Hauserovou
(25. listopadu 1954, Praha – 22. prosince 2023)
S Evou jsem se seznámila asi v roce 2008 po zaléčení rakoviny, prodělala chemoterapii a ozařování, nové vlasy
jí teprve rostly, podobaly se chmýří. Byla šťastná, že ji doktoři ze zhoubné nemoci dostali, vypadala, že je v dobré kondici. Chtěla jsem ji povzbudit, co kdybychom si spolu vyrazily a užily si trochu spontánní radosti? Eva souhlasila, a tak jsme vyrazily na diskotéku. Trsaly jsme tam s mlaďochy, braly jsme to jako dobrý fór. Eva se nelitovala, nenaříkala nad svým osudem, byla bojovnice.
Vyměnily jsme si knížky, líbilo se mi, jak píše, obdivovala jsem její fantazii. Chtěla tehdy vydat sociální sci-fi Cvokyně a já se rozhodla, že se o její novelu postarám ve svém zakázkovém nakladatelství. A že ji vydám za své úspory. Nikdy předtím ani potom jsem to neudělala, neměla jsem na to nervy. Prodej Cvokyně naštěstí náklady na vydání pomalu splatil. Zařídila jsem tehdy cosi jako literární turné, strávily jsme spolu čtyři dny na cestách, na besedách
se čtenáři v Jižních Čechách. Eva brzy ráno vstávala a vyběhla do ulic, aby si dala několik kilometrů. Posnídala pak ovesné vločky s ovocem. Žila zdravě a měla silnou vůli.
Imponovalo mi, že vystudovala mikrobiologii a nechápala jsem, že se jí pak věnovala jen krátce, a raději pracovala pro různé stylotvorné časopisy pro ženy a překládala kýčovitou literaturu. Na to jí byla škoda.
Přely jsme se spolu o ideje vypjatého feminismu, aniž to mezi nás zaselo nepřátelství. Eva myslela logicky, doufala jsem, že ji přesvědčím. Sdělila jsem jí, že píšu knihu Chraňme muže, která by měla muže vyvinit ze všeho, co jim feministky vyčítají a proč je neprávem zatracují. Eva mě překvapila nápadem, že bychom takovou knihu mohly měly napsat spolu, ona by se v ní vytasila s tím, čím a jak muži deptají ženy a já bych hájila muže. Prý by čtenáře určitě bavil náš ideový střet. To jsem odmítla.
Navrhla jsem PEN klubu, aby Evu přijal, uměla výborně anglicky a byla dobrou spisovatelkou, vyjma svých feministických brožurek. Stalo se, PEN klub ji udělil členství.
Doufala jsem, že naše vzájemná tolerance přežije i vydání mé knihy Chraňme muže, ale nestalo se tak. Později mi naše ideové střety chyběly, protože Eva byla přemýšlivá, a to, že jsme spolu nesouhlasily, se nepromítlo do našeho vztahu, což je vzácné. Před šesti lety jsme se zas konečně setkaly, vracela jsem jí neprodané Cvokyně, jely jsme pro ně do skladu mimo Prahu. Opět po letech došlo k našemu souznění, které bylo ještě silnější, když mi oznámila,
že už není feministka. Muži to prý mají v životě těžké, ženami jsou mnohdy ovládané... Vyprávěla mi pak o Srí Lance, kde pobývala, a já se tam chystala.
Eva byla vzdělaná, bystrá, upřímná a nezáludná.
D
Revue Přítomnost slaví 100 let!
A teď bychom rádi upozornili na dvě živé pražské události, jednu minulou a jednu budoucí. Všichni jsem dostali do své pošty pozvánku na oslavu sta let existence revue Přítomnost. MUDr. Martin Jan Stránský nás na oslavu tohoto významného výročí zve do Národní kavárny na Národní 11, Praha 1. Ve středu 17. ledna 2024 v 17 hodin tam oslaví Přítomnost své 100. narozeniny!
Poznamenejte si prosím toto datum do kalendáře a svou účast potvrďte zde. https://docs.google.com/forms/d/e/1FAIpQLSfzyq91dMJNZG_y2XAlCrnY_NSvr7IFap0wykCZPIar-ZZu9w/viewform?vc=0&c=0&w=1&flr=0
O dalších podrobnostech Vás budeme ještě informovat.
Časopis Přítomnost založil v roce 1924 Ferdinand Peroutka za finanční podpory prezidenta Masaryka. Vydavatelem Přítomnosti byl Jaroslav Stránský (syn Adolfa Stránského, zakladatele Lidových novin); dnes vydává časopis jeho vnuk Martin Jan Stránský. Přítomnost se od té doby stará o udržování kultivované společenské diskuse od politiky
po kulturu. Tím se časopis stal unikátní kulturní institucí naší země.
Stalo se v prosinci
V minulosti nedávné, už předvánoční, se ve čtvrtek 14. prosince konala v Kolowratu beseda Ondřeje Vaculíka a Vladimíra Justa o jednom velkolepém pokusu ztvárnit svět a člověka v jediném díle: v Tragedii člověka maďarského básníka Imre Madácha. Nahrávka, která z besedy vznikla a je k dispozici na adrese https://youtu.be/US_GbG11yRQ, a nám připadá tak zábavná a inspirativní, že vám ji můžeme k poslechu vřele doporučit.
Etymo & Eskymo Honzy Čápa: Kávy světové
i ty domácí, se šutrem (Jiný kafe 3)
Vítejte u češtinového miniseriálu Jiný kafe, který ve své 3. a závěrečné části shrnuje „kávová toponyma“,
ale zároveň osvěží i „místní názvy kávy“, což nemusí být totéž, jelikož čeština je prostě rafinovaná.
Kávovníkům se sice nejlíp daří v tropických oblastech, ale i tak se v nadmořské výšce do 2 kilometrů pěstují hned
na několika kontinentech a ve více než 50 státech – dává tedy smysl, že kávové varianty i nápoje často rozlišujeme podle názvů místních. Už etiopská pravlast kávy má ostatně pěstitelský kraj, který se jmenuje Kaffa, ale také Mocha je například přístav v Jemenu, kde se s kávou obchodovalo, a ze stejného regionu pochází i název arabica.
Globalizovaný svět kávy není totiž pouze hnědo-bílý: Z proslulé arabiky si už dnes můžete připravit i americano.
Češi ostatně dobře vědí, že když si v supermarketu koupí obyčejnou tuzemskou Jihlavanku, přilitím whisky si z ní snadno udělají voňavou kávu irskou! Nebo se zas pomocí šlehačky kulturně přiblíží Vídni. A kdo má své kořeny raději než smetanovou prestiž, ten si může nad sypkým lógrem připomenout exotickou osmánskou říši
i domestikovaným turkem. Klidně rovnou i se šutrem, jak se z německého názvu pro štěrk - říká v hospodách kamení a rumu. A pokud kávu doplníte vaječným koňakem, máte doma další místní jméno - alžír!
Když zkrátka zrovna nesvítí na africkou Kaffu, zahřívá slunce kávu brazilskou nebo třeba kolumbijskou, je to stejné jako s čajem z Gruzie či Cejlonu - pojmenování kávy je totiž tolik, že některá vznikla i nedorozuměním: Vemte si třeba název českého piccola. Tahle kávička se nejmenuje podle drobného číšníka - pikolíka, který Vám ji přináší, ale podle italských hostů, kteří když prý v Čechách jako turisté viděli masivní kafařské hrnky, raději preventivně volali,
že chtějí kávu silnou, ale raději v malém hrníčku, jak jsou zvyklí z domova, čili kávu italsky malou – tedy „piccolo“.
A z toho zřejmě u některých baristů vznikl mylný dojem, že tam někde na jihu Evropy se u moře popíjí i druh kávy, které se říká „pikolo“, a tak ji pod tímhle názvem ještě před lety rádi nabízeli. Škálu domácích názvů kávy si ale paradoxně ukážeme prostřednictvím Tichomoří. Jeden z mnoha čistě zeměpisných názvů je totiž káva Jávská nebo Javánská, protože pochází ze stejnojmenného indonéského ostrova Jáva.
V tamním kávovém ráji ji od koloniálních časů pěstovali Holanďané, a třebaže název ostrova pochází ze sanskrtu
a znamená ječmen - takže nezkrácené „Javadvipa“ je vlastně „Ostrov ječmene“ – na světových trzích se tenhle ostrov i jeho káva vyslovují po anglicku jako „džáva“ .
A ještě v minulém století patřila tahle „džáva “ i v Severní Americe k nejběžnějším synonymům pro kafe. A když se vás tamní kafaři zeptali: „Můžu vás pozvat na džávu?“ měli spíš na mysli nejbližší bistro a ne už ten tichomořský ostrov.
Dát si šálek džávy bylo za oceánem tak běžné, že podle něj v 90. letech američtí počítačoví vývojáři hrdě pojmenovali nový programovací jazyk, bez kterého by svět dnešního internetu vypadal asi jinak. I tuzemští ajťáci ho vyslovují
po americku „džáva“ nebo „džávaskript“, což by se sice české etymologie a našeho podcastu asi moc netýkalo, ale napadla nás tady otázka komparativní a hypotetická: Jak by se asi tento programovací jazyk býval jmenoval, kdyby ho vymysleli a naprogramovali milovníci kávy v Čechách?
Bylo by to neutrální, ale důvěrné kafčo? Zdrobnělé kafíčko nebo stejně hovorové, ale zřejmě hustší kafiště? Mohla by to snad být i hanlivá culifinda, čulifinda, čurifinda břečka nebo brynda – vždyť čeština kafařská umí pochválit
i pohanět. Dalo by se tomu českému hypotetickému programovacímu jazyku taky klidně říkat instant, překapčo, kapučko, melta nebo rozpustná, jelikož česká paleta tohoto nápoje bývala a nadále bude hodně pestrá: Vždyť už odmala se rozpočítáváme říkadlem „cukr KÁVA limonáda“ a v prázdninové vodě od dětství hrajeme „spadla lžička do kafíčka“.
P.S. Máte nějaké oblíbené kávové slovo, které jsme v miniseriálu vynechali? Pošlete nám ho prostřednictvím formuláře, který najdete pod přepisem a během roku 2024 se k němu můžeme vrátit. Přejeme vám v něm hodně zdaru.
Lednový PENcast 2024 připravili: Olga Walló, Eva Havrlová, Věra Nosková, Dana Mojžíšová a Jan Čáp.
Prosincový PENcast připravili: Olga Walló, Dana Mojžíšová, Ondřej Vaculík a Honza Čáp.
Foto: Jaroslav Veis a archiv Divadla AGADIR